Rules are meant to be broken

XXIII.

„Tak dobře, Havrane! Už to vyklop," spustil na mě Blumka během překvapivě docela klidné snídaně.

„Vyklopit co?" ani jsem se neobtěžoval na něj podívat. Jenom jsem si dál hleděl svého jídla. Každou druhou minutu jsem zíval, protože co si budeme, moc jsem toho v noci nenaspal.

„Koho sis sem v noci dotáhnul?" v tu chvíli mi zaskočilo. Všichni kolem jakoby ustaly v předchozí činnosti a zaměřili svoje pohledy na mě.

„Nevím o čem mluvíš," zamumlal jsem a předstíral, že nic. Nechápu, jak to poznal. Však bylo sakra pozdě, přičemž slyšet nic nemohl. Nejsme blbí, dávali jsme si pozor.

„Nedělej blbého. Ten tvůj postkoitální výraz mluví za vše," sousto mi zaskočilo podruhé. Nepřišlo mi, že by to na mně šlo poznat. Jasně, měl jsem trochu rozcuchanější vlasy než normálně, ale-

„Vidíte ho jak rudne!" popichoval mě Pasťa. Schoval jsem si hlavu do dlaní, ale snažit se cokoliv skrýt, už bylo pozdě.

„Je to někdo, koho známe?" ty paka se prostě nenechala odbýt. Budou mě s tím otravovat do doby, než jim to prostě řeknu. Uvažuji nad tím, že bych si koupil lepší kamarády.

Jak jsem se tak snažil dívat kamkoli jen ne na ty kretény, zachytil jsem jeden určitý pohled. Dost intenzivní s pobaveným úšklebkem na tváři. Věděl úplně přesně do jaké situace mě dostal a náležitě si to užíval.

„Vlastně...ho znáte docela dobře, nebo...si to alespoň myslíte," spokojeně jsem se usmál. Bylo vtipné pozorovat jejich překvapené pohledy.

Tedy až na Kubalíka, kterému se v očích varovně zablýsklo. Snažil jsem se z jeho pohledu něco vyčíst, ale nedokázal jsem to. Předpokládám, že si se mnou bude chtít promluvit, hned jak dostane příležitost.

———

Two years ago

„Prepáč mi to," zašeptal nakřáplým hlasem. Byl jsem dost unavený a víčka se mi zavírala, avšak jeho neustálé omlouvání by mě v žádném případě nenechalo spát.

„Proč se stále omlouváš?" opřel jsem se na loktech, abych na něj dobře viděl. Odvrátil ode mě pohled.

„Ja...urobil som niečo zlé," odpověděl po pěti minutách. Po pěti minutách tíživého ticha, které bylo příliš hlasité.

„Co konkrétně jsi udělal? Nejsem blbý, vím, že jsi do něčeho namočený a pokud je tu způsob, jak se z toho dostat, něco co pro tebe můžu udělat, abych ti pomohl...udělám to," řekl jsem mu pevným hlasem.

Vyčkával jsem. Bylo to jen a pouze jeho rozhodnutí, jestli se mi svěří nebo ne. Neměl jsem právo, míchat se do jeho věcí, ale opravdu rád bych mu pomohl. Věděl jsem, že ve skutečnosti není zlý, že to není egoistický krutý parchant.

„Počul si niekedy o Kráľovské horúčke?" při té otázce mi přejel mráz po zádech. Čas se na chvíli zastavil. Najednou-najednou to všechno dávalo smysl. Všechno do sebe zapadalo.

„Tvým úkolem...je mě odstranit ze hry," zašeptal jsem mu v odpověď. V té tmě jsem nedokázal poznat, jestli byl překvapený nebo ne.

„Nedokážem ti ublížiť, ale ak ťa dostanem dosť ďaleko odtiaľto...," nechal větu vyznít do ztracena. Nebylo potřeba, aby ji doříkával. Věděl jsem, jak to chodí. Co by se stalo kdyby vzdoroval.

„Nechci,aby ti něco udělali, a pokud to znamená, že musím odejít, odejdu. Najdu si tým někde jinde. Jenom mi řekni, co se má stát. Co musím udělat. A...kdy tě budu moct zase vidět," při poslední větě jsem se samolibě ušklíbnul. Sex s ním je až moc dobrý na to, abych se ho vzdal.

————

„Země volá Vránu!" luskal mi kdosi před ksichtem. Několikrát jsem zmateně zamrkal, než jsem si uvědomil, kdo jsem, kde jsem, kdy jsem, jak tu jsem a proč tu jsem.

Malinko jsem se ztratil v myšlenkách. V myšlenkách, kde v hlavních rolích vystupovaly vystouplé žíly, uhlové vlasy, pevné svaly, malinové rty a mnoho dalšího. Myšlenky ve kterých zněl jeho nádherný hlas. Myšlenky v kterých se mě dotýkal po celém těle. Myšlenky ve kterých jsem byl jeho a on zase můj. Myšlenky které neměly nikdy spatřit světlo světa.

„J-jo" zamumlal jsem a upřel na Blumku pohled. On si mě mezitím prohlížel zkoumavým pohledem.

„Co je? Něco se ti nelíbí?" uchechtl jsem se, na což se on pouze znepokojeně zamračil. Můžu já za to, že vypadám lépe než on?

„Jenom, že se jde večer chlastat. Ale ty jsi očividně mimo i bez toho," odpověděl mi
místo něj Červus a samolibě se mi vysmíval. Spražil jsem ho pohledem, ale raději jsem nic nenamítal.

„Jdeme sami?" zeptal jsem se místo toho. Většinou tomu tak bylo, avšak čas od času se k nám někdo přidával, takže nebylo od věci se zeptat.

„Přidají se k nám sousedé z jihovýchodu," pokrčil rameny Krejča. Protočil jsem očima. Dal jsem si na tom obzvlášť záležet, aby to neuniklo dvěma párům očí, které mě pozorovaly z druhého rohu místnosti.

Překvapovalo mě, že si vše zatím drželi v tajnosti. Nepodělili se o všechny informace s ostatními. Protože v tomto ohledu bylo důležité se držet při sobě a bez informací to šlo jen těžko. Nebylo zvykem si poznatky zadržovat před ostatními, protože jak potom chcete vybudovat vzájemnou důvěru?

Všichni v této místnosti hrajeme stejnou hru. Věděl jsem, že všichni zde přijmuli rizika a rozhodli se hrát, aby mohli zůstat u hokeje. Však i já jsem ji přijal, i když v jiném věku než ostatní a to mi umožnilo zůstat v úkrytu. Jenomže...pokud chci provést svůj plán, potřebuju pomoc. Potřebuju je. Musím jim říct vše co vím, ale...odkládám to. Stále si naivně myslím, že sesadím krále sám, avšak hru musíme vyhrát všichni. A to jedině společně.

„Je vám jasné, že za mě padne vysoký účet?" malinko jsem se ušklíbl ale stále jsem si udržoval masku naštvaného výrazu. Dále jsem hrál to přihlouplé divadélko.

„Pijem na jejich účet," oplatil mi úšklebek Blumka a to znamenalo pouze jediné. Že se se mnou plánuje složit stejně jako posledně. A tomu se já rozhodně bránit nebudu.

Přesto mi hlavou vrtala stále jedna otázka. Půjde tam i on? A jak se sakra věci vyvinou, protože když se opiju, nemám nad sebou kontrolu. Jsem schopný se na něj vrhnout přímo přede všemi?

Vím, že ano. A taky vím, že půjde. Jdu já, tudíž si mě bude chtít ohlídat. Protože nikdy nevíte, jestli vám náhodou nejde někdo po krku.

Koukejte, co jsem tady našla