Rules are meant to be broken

XVII.

Fajn lidi, vybrala jsem si život, takže se tady ještě chvilku potkávat budeme. Já bych vám to přeci nemohla udělat.

Proč? Proč? Do prdele proč prostě? Co je na něm tak moc zvláštního? Proč zrovna on? Proč je mi ho kurva líto? Proč to není to stejné? Proč?

Proč zrovna on musí mít ty štěněčí oči? Proč mě pohled do nich tolik bolel? Proč mě rozbolelo srdce ve chvíli, kdy prošel těmi dveřmi?

Ne. Ne, ne, ne.

Ty lámeš srdce ostatním. Ne oni tobě. Pamatuješ?

Ale tohle bylo jiné. On byl jiný. Něco ve mně probudil. Něco co jsem dávno pohřbil. Uvrhnul v zapomění.

Něco, co jsem znal, dokud jsem si neposral život. Dokud jsem nespadl do něčeho, z čeho nebylo cesty ven.

Zašel jsem tak daleko, že mě opustili i moji vlastní lidé. Málem se kvůli mně zhroutilo vše, co jsme společně vybudovali.

A pak se objevil on. Doufal jsem, že mi pomůže. Že mi přišel pomoct, ale nebylo tomu tak. Byl jsem pro ně odepsaný. Už navždy.

Tedy do chvíle, než mi jednoho rána přistál ve schránce dopis. Jeho obsah znamenal jen jedno. Ještě to neskončilo.

Věci se daly do pohybu.

Chtěli mě zpátky.

Byl jsme zpátky ve hře.

Hihi, doufám, že jste teď akorát více zmatení.

A ano, vím, že je to krátké, ale na pořádnou kapitolu si ještě musíte počkat