Rules are meant to be broken

XXVI.

„Láska?" zkoumal jsem jeho klidný obličej. Usínal mi na rameni od chvíle, kdy jsme se dostali na letiště. Náš let měl dvě hodiny zpoždění, tudíž nám nezbývalo nic jiného než čekat, což si moje štěně přebralo jako dokonalá příležitost pro odpoledního šlofíka.

„Hmm," zamručel a jenom se malinko zavrtěl, aby si našel pohodlnější polohu na spaní. Chová se úplně jako opravdové štěně.

„Myslíš si, že je to naozaj dobrý nápad? S tým plánom a tak." Dost jsem nad tím přemýšlel a nezdálo se mi na celé té záležitosti spoustu věcí. Všechno mi přišlo podezřelé, příliš jednoduché, proto jsem začal pochybovat. Měl jsme takový zvláštní pocit, pocit že...že neříká všechno. Něco tají a ví mnohem víc než řekl.

„Je to dokonalý plán. Všechno vyjde jak má a konečně budeme moct být spolu," ujistil mě a svoje slova stvrdil polibkem. A v tu chvíli jsem poznal, že má pravdu. Všechno dobře dopadne. Jenom jsem si něco namlouvat, protože se o něj bojím. Umírám strachy kdykoliv s ním nejsem.

Už brzy to skončí. Vrátíme se za oceán, dokončíme nás plán a budeme spolu šťastné až do smrti.

„Promiň, že...že jsem ti o tom všem neřekl dřív. Nechtěl jsem tě do toho zatahovat a zbytečně tě vystavovat nebezpečí. Myslel jsem, že všechno zvládnu sám. Tenkrát...tenkrát když jsem tě potkal, jsem ještě netušil, že se do tebe zamiluju-" zarazil se v polovině věty. Nejspíš mi toho nechtěl říct...tolik.

„Shit..já..já..já..to....ehm....totiž....ono....já...tohle...já..ehm..já-já," koktal ze sebe páté přes deváté a světelnou rychlostí u toho rudnul. Měl barvu nádherně zralého rajčátka.

„Čo si to povedal?" usmál jsem se, zatímco v jeho očích se zračila čirá panika. Proč musí být za každé situace tam neskutečně roztomilý?! O to víc mi ho chtějí všichni ukradnout, ale já si ho vzít nenechám.

„Nic," zamumlal a víc se provrtával do mého ramene, kde se mohl dokonale schovat. Tak to jako asi ne. Takhle by to tedy nešlo. Z ničeho se vykrucovat nebude. Chci to hezky slyšet.

Vzal jsem si jeho tvář do dlaní a donutil ho se na mě podívat. Tedy...snažil jsem se o to, neboť on samozřejmě dělal vše pro to, aby se s mýma očima nestřetl. Smůla. Nemám problém takto strávit klidně i několik hodin.

Nakonec si přeci jen nechal říct a vpil se svýma očima do těch mých. Naprosto mě jimi hypnotizoval tak jako vždycky. Měl je tak čisté a...nevinné, přestože nevinnost je to poslední čeho byl schopný. Vždycky měl něco za lubem, ale jeho klidná tvář vše naprosto vykompenzovala. Kdybych ho neznal, v životě by mě nenapadlo, čím vším si musel projít. A to jsem nevěděl ani setinu z toho všeho.

Už dávno jsem si uvědomil, že zažil něco hrozného, traumatizujícího, něco co ho přinutilo ničemu a nikomu nevěřit. A já pevně doufám, že ve mě jednoho dne bude mít důvěru, že mi řekne, co se mu přihodilo a jak mu budu moct pomoct. Doufám, že jednoho dne se nebudu muset bát vyjít ven a neustále se ohlížet.

„Taky ťa milujem," pověděl jsem mu. Nikdy předtím jsem lásku nezažil, ale v tuhle chvíli jsem si byl jistý, že to co mezi sebou máme, láska je, protože ve chvíli, kdy se mu něco stane, celý můj svět se zhroutí. Vzdal bych se všeho, opětovně bych obětoval svůj život jenom aby on mohl žít. Spadl jsem do toho náhle a plnou rychlostí. Jenomže já se nebránil. Nemám v plánu z těch spárů utíkat.

„Já...musím ti něco říct," promluvil po chvilce. Jeho hlas najednou zvážněl. I z jeho tváře vyprchal všechen ten pohodový klid. Myslel jsem si, že to je ono. Ta chvíle na kterou jsem čekal. Moment, kdy se mi se vším svěří a já se konečně dozvím celý jeho příběh.

Ale přesně v tu chvíli přišel čas našeho odletu. Tudíž z celé konverzace nic nebylo. Namísto toho jsme se ruku v ruce vydali do letadla. Pár hodin letu a konečně budeme zase doma. Spolu. Sami...

„Vari si mi to chcel povedať?" Pohodlně jsme se uvelebili v letadla, jeho hlava opět ležela na mém  rameni. Nejsem si jistý, kdy přesně jsem se stal jeho osobním polštářkem, ale nijak si nestěžuji. Vískal jsem ho ve vlasech a on si u toho jenom spokojeně vrněl. Vážně bych mu měl někdy zkusit udělat DNA test, jestli náhodou alespoň zčásti není pes.

„Nic důležitého. Jenom, že už se těším domů," zamumlal potichu. Nedlouho na to začal pravidelně oddechovat. Usnul. Moje malé štěňátko si teď spokojeně běhalo kdesi v říši snů. Znamenalo to tedy, že se se mnou cítí v bezpečí? Možná...možná, že jsem se pomalinku dostával ze jeho silně vybudované zdi...

Ale proč před chvíli vycouval? Pokud mi věřil, proč už větu nedokončil? Nejspíš jsem si to celé jen nalhával. V poslední chvíli si to rozmyslel, nejsem hoden jeho tajemství a důvěry.

Ta nevědomost mě ubíjela, sžírala mě zaživa. Nespočetněkrát jsem se ho chtěl na jeho minulost zeptat, ale nikdy mi to nepřišlo správné. Pokud mi to neřekne sám, nemá cenu se ptát. I tak jsem se na něj nedokázal zlobit za to, že mermomocí mlčí. Chápal jsem, že osud ho v jistých ohledech donutil dospět a připravil ho tak o dětství a všechny ty roky dospívání a teenagerského blbnutí.

Žil si ten svůj samotářský život, sám se sebou se protloukal životem. Jistým způsobem jsem pro něj představoval parazita, který se mu naboural do života a on se s ním učil žít.¨

„Přestaň na chvíli přemýšlet. Bolí mě z tebe hlava," líbnul mě těsně pod ucho, čímž mě okamžitě vytrhnul z myšlenek. Tak možná nakonec nespal tak, jak jsem si myslel. Na oplátku jsme ho líbnul na čelo, než jsem si ho přitáhnu k sobě na klín, kde jsem ho mohl pořádně obejmout.

„Sľúbil som ti, že raz budeš môj."

Tak a příště už jen epilog...