Rules are meant to be broken

XXV.

„Do prdele!"

„Co to?"

„Kurva!"

„Jak?!"

„Proč?"

„Tohle-"

„Já...my..."

„Do pí-"

„Ehhh"

„Počkat, coooo?"

Jeden přes druhého jsme se zmateně překřikovali. Tedy...až na dva lidi, kteří nás dva mlčky propalovali pohledem.

Stále nedokážu pobrat, jak se do jednoho hotelového pokoje zvládli narvat prakticky dva hokejové týmy, ale to je něco, nad čím bude čas filozofovat později. 

„Nechcete nám jeden z vás náhodou něco říct?!" ujal se slova Kubalík, když se ostatní tak nějak utišili a slovo 'náhodou' schválně protáhnul.

„Alebo rovnou obaja?" doplnil ho jeden ze Slováků. Nebyl jsem si přesně jistý, jak se jmenuje, ale vídal jsem ho docela často. Měl jsem pocit, že chytá, avšak s jistotou vám to neřeknu.

Se Slafkovským jsme se na sebe jen mlčky podívali. Jeho pohled mi jasně naznačoval, že vysvětlovat budu já. Koneckonců, ani on sám neví celou pravdu. Neřekl jsem mu o všem pro jeho vlastní dobro a bezpečí. Ale teď nejspíš nastala chvíle, kdy budu muset s pravdou ven.

„Ty k tomu nic neřekneš?" hodil jsem pohledem po Pasťovi, který byl celou dobu až podezřele zamlklý. Předpokládám, že se snažil si poskládá obrázek dohromady.

„Jak dlouho v tom jedeš?" promluvil nakonec po chvíli. Měl nečitelný výraz, ale já moc dobře věděl, že se stejně jako všichni ostatní snaží jen přijít na to, co s tím vším mám kurva společného. A proč jsem se choval jako debil, který o ničem neví.

„Od samého začátku," odpověděl jsme mu po pravdě. Jenom si pobaveně odfrknul a prohrábnul si vlasy. Takže mu to došlo. Sláva! To to trvalo.

„Ty anonymní zprávy, které mi pravidelně někdo posílal...jsi byl ty, že ano?" souhlasně jsem přikývnul. Už několik měsíců...vlastně spíš let jsem mu psal. Upozorňoval ho na lidi, na které si dát bacha a lidi, které musí chránit.

Když před několika lety poprvé zmizel hráč přímo z rozehraného zápasu, aniž by se kdy dohledal pachatel či jakékoliv důkazy, všichni dostali strach. Byl to pouhý začátek toho, co se následující roky dělo. 

Všichni si chránili svoje hráče ze svého státu, ať už hráli kdekoliv. Začala se hrát špinavé hra, kdy úspěch a výkony znamenali noční můry, neboť právě tak jste se stali terčem.

Někdo se snažil odstraňovat úspěšně hráče. Zprvu nikdo netušil proč, ale když klubům přišel anonymní vzkaz, vyšla pravda najevo.

Člověk, který za celou touto zvracenou hrou stojí, chce pomstu. Nikdo nevěděl, kdo to je, ani co to mstí.

Po nějaké době přišel vzkaz další. Že "hra" skončí, až se mu vrátí jeho poklad. Ale jak chcete vrátit něco, co nevíte co je, někomu, kdo nevíte kdo je?

Jenomže já to věděl. Věděl jsem odpověď na obě otázky. Bylo ode mě sobecké, že jsem s tím nikdy nic neudělal? Možná. Ale musíte pochopit, že jsem měl své důvody.

„Jsi pěkný hajzlík, víš to?" odpověděl nakonec, ale v jeho hlase už jsem zaslechl lehké pobavení. Úlevou jsem si oddychnul. Přežiju cokoliv, jen ne nasraného Pasťu.

„Jsem si toho plně vědom," ušklíbnul jsem se spokojeně. Tak...teď bych jim tedy mohl všechno říct ne? To je taky ten důvod, proč mě přepadli v mém pokoji, ne?

——————

„Takže...hlavou toho všeho je Jake?" ujišťoval se už po několikáté Kubalík. Celou situaci jsme rozebírali už asi dvě hodiny, dokonce jsem si v hlavě stihl sestavit hrubý plán, jak to celé ukončit.

„Přesně tak," přikývnul jsem. Nebylo mi příjemné, že se na mě stáčí veškerá pozornost, ale tak nějak jsem jim to dlužil. Kdybych nebyl idiot a řekl jim o všem už dávno, mohlo to celé skončit mnohem dřív.

„A chce zpátky do svého starého klubu, který jo vyhodil. Jako pomstu sejme každého, kdo ho jakkoliv ohrožuje. Není to moc jednoduché?" pochyboval Pasťa. Upřímně, znělo to trochu debilně, ale...

„Někdy je cíl jednodušší než celý průběh," pokrčil jsem rameny jakoby nic, přestože se mi nervozitou svíral hrudník. Potřeboval jsem, aby mi věřili.

„Dobře. Okey. Beru. Jak se ho zbavíme?" vložil se do rozhovoru Slafky, který za celou noc ani jednou nepromluvil.

„Odpráskneme ho," prohodil jsem, jako kdyby to nic nebylo. Všichni na mě překvapeně vykulili oči. Řekl jsem snad něco špatně?

„Jsem pro," přidal se ke mně Slafkovský. Alespoň někdo ocenil moji snahu. Jenže ostatním se to stále moc nezamlouvalo.

„Děláte si jenom prdel, že ano?" promluvil z nich jako první Blumka. Nejspíš v to opravdu doufal, protože v obličeji úplně zbledl.

„Je to nejúčinnější a prakticky jediná možnost," pokrčil jsem rameny. Co jim na tom tak vadí? Řekl snad někdo, že to mají udělat oni? Ochotně se o to postarám sám, tak proč u toho tak vyšilují.

„Přemýšlím, kdo z vás dvou je větší psychopat," vložil se do hovoru Pasťa. Se Slafkym jsme se na sebe podívali a pobaveně se ušklíbli.

„Já osobně sice preferuji oslovení 'realista,' ale beru," mávnul jsme nad tím rukou. Jenomže v téhle společnosti očividně nikdo nemá smysl pro humor.

„To jako vážně? Opravdu jste si mysleli, že jen tak půjdu a někoho zabiju? Tak to opravdu díky za důvěru," odfrknul jsem si naoko uraženě.

„Upřímně? Zrovna u tebe bych překvapený opravdu nebyl," odpověděl mi Pasťa a zvedl ruce na znamení, že už to se mnou vzdává.

„Co s tím tedy hodláš dělat?" změnil téma Kubalík. Všimnul jsem si, že během naší konverzace začal pomalu usínat. To jsme ho až tak moc nudili?

„Neboj, postarám se o to," zalhal jsem, protože jsem si nebyl zas tak moc jistý, že můj geniální plán opravdu vyjde?

„Jak?" zeptal se Pasťa, ale stačil mu jediný můj pohled a svoji otázku si rozmyslel.

„Nechci to vědět. Chápu," zvednul se a bez dalších řečí odešel z pokoje. Po něm se začali zvedat i ostatní.

„Nezabij se u toho," křiknul na mě někdo, ale nestihl jsem zaregistrovat, komu ten hlas patřil. Nakonec jsem v pokoji zůstal už jen sám se Slafkym.

„Potřebuju pomoct," obrátil jsem se na něj. Poznal jsem, že je unavený, což já byl ostatně taky.

„Zložíme toho zmrda," ušklíbnul se a přitáhnul si mě k sobě. Jeho rty byly teplé, ale popraskané. Škádlivě jsem mu zkousnul ten první. Jedinou odezvou mi bylo shození do postele.

Hi loves,

ta kapitola se mi moc nelíbí, ale třeba se bude líbit vám, tam dejte, prosím, vědět.

Love you

<33