Rules are meant to be broken

XV.

Po pár minutách zápolení se mi podařilo dostat auto jakžtakž pod kontrolu. Nebylo to sice úplně ono, ale vzhledem k situaci a mému stavu, to bylo přijatelné.

Krok číslo dva. Najít tu ulici. Jakou ulici, že to vlastně hledám?! Něco na W, Wa, We, Wi. Sakra, nedokážu udržet ani informaci starou sotva pár minut.

Wine Palm, ty debile. Udivuje mě, že jsi stále naživu. S tím co předvádíš, už bys měl být dávno na věcným odpočinku.

Po prvé a naposledy ti děkuji. Výjimečně jsi se rozhodl být užitečný. Opravdu smekám před tebou.

Minulo to nějaký ten nepovedený pokus, když jsem konečně zapnul navigaci a vyhledal si danou ulici. Deset minut jízdy? Tak to nevím nevím, třeba mi zůstanou alespoň dvě kola do té doby.

Klížily se mi oči. Neviděl jsem pořádně na cestu a do toho všeho začalo pršet. Kurva! Ať už tam nahoře sedí kdokoli, musí mě opravdu nenávidět.

Na chvilku jsem zaváhal. Co kdybych se na něj vysral? Nechal ho tady a raději se odklidil někam do bezpečí. Nalijme si čistého vína, zasloužil by si to.

Avšak po krátkém zvážení jsem došel k závěru, že si to dovolit nemůžu. Za prvé, stále nevím kde se nacházím. Za druhé, v tomto stavu moc daleko nedojedu. A za třetí, ať už Slafkovského nahání kdokoli, dost jistě ví, jak vypadá jeho auto, takže mi každým okamžikem bude někdo v patách.

Na křižovatce mě čekala odbočka doleva, kterou jsem vcelku obstojně ustál. No opravdu. Smetl jsem jenom pár popelnic.

Zkontroloval jsem čas. Doba dojezdu, tři minuty. Tak jo. Nádech, výdech, tohle už zvládneš. Už jenom jedna odbočka a jsi prakticky na místě.

Měl jsem štěstí, že ulice byly prázdné. Nedovedu si představit, co by se stalo, kdyby jelo auto proti mně. Jel jsem na jistotu, uprostřed silnice mezi pruhy. Nedodržoval jsem žádné dopravní předpisy. Porušil jsem i ty, které nikdy neexistovaly.

Těsně před cílem jsem před sebou zpozoroval dvě postavy. Hádaly se...ne, rvaly se. Rychle jsem sešlápl brzdu. Tedy, v prvopočátku jsem dupnul na plyn, teprve když jsem si uvědomil svoji chybu, jsem přešlápl vedle. Auto se zapískáním gum zastavilo. Přesto jsem jednu osobu srazil, neboť ta druhá ji strčila schválně přesně pod moje kola.

Vyděšeně jsem vypísknul. Sakra! Já...já-já někoho přejel?! Kurva! Ne, to...to, já ho do prdele srazil. Je mrtvý? Zabil jsem ho?

Během mého vyšilování, se otevřely dveře na straně spolujezdce, což mě donutilo zaječet podruhé. Ale jeho ruka mě v mžiku umlčela. Zíral jsem na něj očima plnýma hrůzou.

To on do něj strčil? To on mě donutil ho zabít? A proč má na rukou krev? Proč ji má i na mikině? Je ta krev jeho? Nebo hůř, je někoho cizího?

„Šliapni na to. Nemôžeme sa tu zdražovať. Príde ich viac," naléhal na mě a zatřásl se mnou, aby mě probudil z transu.

Opět jsem dupnul na plyn. Nevěděl jsem kam jedu, ani kam bych měl jet. Klepal jsem se. Byl jsem vyděšený k smrti. Žil jsem v noční můře, ze které se ne a ne probudit.

„Do prdele," zařval jsem, když mi pohled sklouznul na místo spolujezdce. Na hlavě měl zasazenou dost ošklivou ránu. Pořád mu malinko krvácela a celkově nevypadala vůbec, ale vůbec hezky.

„To nič nie je. Radšej pozeraj na cestu," zachytil můj ustaraný pohled. Poslušně jsem vrátil zrak zpátky na vozovku.

„Tu to vezmi doľava," máchnul rukou a já prudkým pohybem strhnul volant. Ani jeden jsme se neobtěžoval s bezpečnostními pásy, takže on teď skončil namáčknutý na okýnku.

Snažil jsem se srovnat směr, ale místo toho auto cukalo ze strany na stranu. Nedokázal jsem pevně držet volant v jedné poloze.

„Si snáď opitý?!" zděšeně se na mě podíval. Bál se o svůj život? Se mnou za volantem by měl každý.

„Jo, jsem," zavrčel jsem na něj zpátky a snažil se dále uklidnit moje již abnormálně rozklepané tělo.

„Tu doprava," vyhrknul najednou a já strhnul volant jak říkal. Gumy opět zapískaly. Následně na mě zatroubilo auto, neboť jsem se ocitl v protisměru.

„Kurva!" vypísknul jsem a snažil se srovnat do svého pruhu, ale nijak skvěle mi to zrovna nešlo. Jak jsme se najednou ocitli na hlavní?! Co mám teď kurva dělat?!

Vyděšeným pohledem jsem se podíval vedle sebe, ale on zíral na mě se stejnou smrtí v očích. 

„Dávaj pozor," vykřiknul, když se před námi opět zjevilo auto. Znovu jsem sjel do protisměru. Jeho ruka však byla pohotovější než moje reflexy, tudíž tentokrát nás před jistou srážkou zachránil on. 

„Do prdele! Kurva! Do píči! Sakra! Kurva! Do píči, zasraný," sypal jsem jednu nadávku za druhou a zrychleně přitom oddechoval. Dostanu záchvat paniky?! Dost pravděpodobně.

„Kubí. Kubí, počúvaj ma. Všetko bude dobré. Už tam skoro jsme. To zvládneš. Len sa sústreď na cestu," mluvil na mě klidným hlasem. 

Snažil jsme se zklidnit moje nádechy. Ucítil jsem, jak položil ruku na moje stehnu. Normálně bych ho od sebe odstrčil, ale nějakým záhadným způsobem mě tím dokázal uklidnit. 

„Do-dobře," zamumlal jsem a nespouštěl oči z vozovky. Pomalu jsem začal vychytávat rychlost i manipulaci s volantem. Nikdy mi nepřišlo, že řízení je až tak citlivé.

Po pár minutách jsme se ocitli ve značně bohatší části města. Páni. O tom jsem si mohl nechat leda tak snít. Dal bych všechno za to, bydlet v tak luxusní části města. Vypadalo to tu jako v ráji. Ta představa, že bych se prostě jednoho dne probudil na vrcholku mrakodrapu a rukou se mohl dotknout obláčků. Ráj na zemi.

„Tu musíš zísť dole," ukázal kousek před nás, kde se cesta stáčela ke garážím. Počkat! On tady někde vážně bydlí? Jakože tady, v téhle části kurevsky luxusního města?!

Zabočil jsem přesně jak chtěl. Cesta mě zavedla do garáží, kde pro každé autu náležela snad polovina patra. Nemotorně jsem se pokusil zaparkovat, a když auta narazilo do zdi, nevinně jsem se zazubil. Jenom nade mnou protočil očima. Zdá se, že ze zničeného auta si zas až tak moc nic nedělal.

„Tak poď. Tady sám zůstat nemôžeš. Možno pekne vyzerá, ale nebezpečnejšie ako zvyšok mesta," pobídl mě abych ho následoval. Zaváhal jsem. Měl bych jít?! Není to jenom další past, do které se brzy chytím? 

Nakonec však vyhrála možnost s ním jít. Sám bych se tu stejně ztratil. A šance na přežití mám větší s ním než sám. Ačkoliv si to nerad přiznávám.

Blížíme se ke konci...