Rules are meant to be broken

VIII.

„Co to děláš?!" zavrčel jsem na něj, když jsem ho našel v kuchyni. Vzbudil mě tím, jak dělal zbytečný bordel.

„Varím. Čo by som tak robil," pokrčil rameny a mlsně se olíznul. Znechuceně jsem si odfrknul.

„Kdo ti to dovolil? Ještě to po tobě budu muset všechno desinfikovat. Navíc, kdo ví co jsi do toho dal. Akorát mě něčím otrávíš," odseknul jsme mu a vytrhnul mu z ruky vařečku. Nejradši bych ho s ní přetáhnul.

„Tak to ako nie. Chcem ti urobiť raňajky za to, že si ma tu nechal spať. Takže padaj do sprchy, kým ti to pripravím," vzal si vařečku opět zpátky.

Otevřel jsem pusu, abych mohl zaprotestovat, ale on mi ji jenom zacpal dlaní a vyzývavě nadzvedl obočí. No, alespoň mě zase nezačal bezdůvodně líbat.

Odešel jsem do sprchy a nezapomněl jsem u toho naštvaně dupat, což mu zajisté přišlo nanejvíc roztomilé. Třísknul jsem dveřmi, zamkl a přistrčil zezadu židli, aby se nedostal dovnitř.

Právě jsem se stal vězněm ve svém vlastním bytě. Proč jsme ho nevykopnul hned jak jsem mu to obvázal? Proč jsem ho vůbec pouštěl dovnitř?!

——————

Moje malá naštvaná princeznička. Nespokojeně si dupnul nožičkou, když jsem ho poslal do sprchy. No, tak alespoň hezky poslouchá.

Dodělal jsem poslední palačinku a začal se rozhlížet po nějakým ovoci. Ať to má alespoň trochu zdravé. Musím se o něj dobře starat, potom bude vše jednodušší.

Z koupelny se začalo ozývat tiché pobrukování. Samolibě jsem se usmál. Na to, že si o mě myslí, že jsem psychopat, jako jeden se sám chová. Já být na jeho místě, moc si nezpívám.

Konečně jsem našel vše, co jsem hledal, takže jsem všechno narovnal na stůl. Chtěl jsem mu udělat i kávu, ale moji pozornost si upoutala krabice s kakaem. Takové miminko. 

Místo kávy tedy na stole přistály dva hrnky horké čokolády. Přece ho v tom nenechám samotného.

„Ty tady pořád jsi?" otázal se, když vyšel z koupelny. Měl na sobě pouze tepláky tudíž jsem měl dokonalý výhled na jeho vypracované tělo.

Zkoumavě jsem si ho prohlížel. Musím uznat, že na svůj věk je na tom dost dobře. Tak krásný tělo jsem už dlouho neviděl. Že bych na poslední chvíli změnil snídaňové menu?

„Nečum na mě ty úchyle," okřiknul mě. Obejmul si tělo rukama, ale tím se mu akorát tak napnuly všechny svaly.

„Sám si sem prišiel ako na promenádu," pokrčil jsem rameny, ale stále z něj nespouštěl oči. S tichým zavrčením odcupital k sobě do pokoje. Vrátil se po chvilce se zářivě červenou mikinou. Škoda. Takhle mi kazit výhled.

Posadil se na proti mně a propaloval mě pohledem. Pohled jsem mu chvíli oplácel, než jsem zvědavě začal opět zkoumat jeho tělo.

„Naozaj si myslíš, že by som ťa otrávil?" nadzvedl jsme tázavě jedno obočí. Protočil oči v sloup.

„Nepřekvapilo by mě to," řekl nakonec a přeci jen se zakousnul do jedné z palačinek. Pokud mě vážně z něčeho podezírá, má asi chlapec sebevražedné sklony.

„Teraz jesť pekne. Potom musíme ísť na zápas. Nech opäť nemeškáš," pokáral jsem ho a sám se pustil do jídla. Nemůže už si stěžovat, že jsem ho otrávil, když to tady s ním jím.

—————

„Děláš si ze mě prdel?! Řekl jsi mi, že tady auto nemáš. Ty jeden prolhanej zasranej hajzle," vyjel jsem po něm. On si tam ale jen tak ledabyle postával a na tváři se mu pyšnil škodolibý úšklebek.

„Nenávidím tě," prsknul jsem na něj a jednu mu vrazil. Konečně. Konečně mu ten jeho úšklebek zmizel. Je mi z něj fyzicky špatně. Je to jenom zlomyslný hajzl, který si o sobě myslí, kdo ví co.

Otočil jsem se k němu zády a rozeběhl se pryč. Do jeho auta už nikdy nenastoupím. Nikdy v životě.

Určitě jel okamžite za mnou, ale mně to bylo jedno. Vůbec nevím, co si o sobě jako myslí. Nenávidím ho. Pouze mě využil a zase se mu to povedlo.

Na stadion jsem doběhl naprosto zpocený. Za celou cestu jsem se nezastavil. Měl jsem dost. Divím se, že mi ještě nezkolabovaly plíce.

No ty máš tedy nápady. Za chvíli hraješ zápas a ty si tady v klidu umíráš. Tvoje životní rozhodnutí jsou opravdu bravurní. Jedno lepší jak druhé.

A co jsem měl asi tak dělat ty chytráku?! Nastoupit k němu? To sotva. Sám jsi říkal, ať se od něj držím dál.

Mohl sis zavolat taxíka. V tomhle stavu ten zápas těžko odehraješ. Pokud nechcípneš na ledě, opravdu to nazvu zázrakem.

„Třináctko?" vytrhnul mě z mojí hádky s mým milým svědomím Jake. Znaveně jsem k němu zvednul pohled. Už jsem se bál, že je to zase ten kokot.

„Do prdele, žiješ? Co vyvádíš? Za chvíli hrajeme," přispěchal ke mně a chytil mě kolem ramen, abych se o něj mohl opřít.

„Proč sis prostě nezavolal taxíka?! Nemůžeš se takhle zřídit, navíc před zápasem," poučoval mě, jako kdyby byl moje máma.

„Měl...měl jsem jisté důvody," odpověděl jsem mu, když se mi podařilo popadnout alespoň trochu dech. Tak daleko jsem snad v životě neběžel. Píchalo mě v levém boku a ztěžka jsem oddechoval.

„Jisté důvody mají zrovna namířeno k nám, tak co kdybychom se schovali uvnitř. Musíme se připravit na zápas. Večer mi všechno vysvětlíš hezky nad nějakou moc dobrou flaškou," ani jsem se nemusel otáčet, abych poznal, že za námi jde právě on. Ten smrad té jeho prohnilosti poznám na míle daleko.

„Díky. Ten hajzl bude jednou moje smrt,"  zamručel jsem a rázným krokem si to štrádoval dovnitř.

„Ale no tak. Ten hajzl už ti nic neudělá. Dám na tebe pozor. Očividně se jediným řešením stává to, že ho budeš kompletně ignorovat. Nechápu, že jsem ti vůbec dovolil na něj kdy promluvit," odpověděl mi Jake a společně jsme se začali chystat na zápas.

„Mám svojí hlavu. Všechna ty rozhodnutí jsem učinil sám, to snad víš, ne?" uchechtl jsem se.

„V tom případě nemám ponětí, kdo ti dal svéprávnost. Tvoje rozhodnutí stojí za houby," ušklíbl se Jake a já ho naoko naštvaně šťouchnul do ramene.

„Ne všechna stojí za houby. Jenom většina," zaprotestoval jsem. Možná, má pravdu. Vážně bych měl občas používat mozek.

„To je pravda. Bavit se se mnou bylo výjimečně dobré rozhodnutí," odvětil mi a společně jsme se vydali na led.

Od příště už to začne být zase zajímavější. Slibuju