Rules are meant to be broken

XIX.

„Tak borci, čeká nás posledních pár tréninků. Chci abyste na ně všichni poctivě chodili," poctil nás tréner ráno svou návštevou.

„Už jsme všichni?" zeptal jsem se Pasti, který mě celé ráno nespouštěl z očí. Že já mu včera vůbec něco říkal. Teď už se ho nikdy nezbavím.

„Ještě má přijet někdo z NHL," odpověděl mi místo něj Červík. Pasťa se očividně moc ke slovu neměl. Zajímalo by mě, jestli opravdu držel jazyk za zuby, nebo už to stihl někomu vyslepičit. Protože v této drbárně nikdy nevíte.

„Možná, kdyby ses trochu zajímal o věci okolo, věděl bys, že dorazí na odpolední trénink," ušklíbnul se Blumka, za což schytal dost nehezký pohled nejen ode mě, ale i od osmdesát osmičky. Tak přeci jen nepromluvil...

„Před námi trénují Slováci. Mohli bychom od nich pochytit nějaké taktiky, když je máme ve skupině," nadhodil Černoch se zlomyslností v hlase. Ale mě se nad slovem 'Slováci' udělalo tak akorát špatně.

„Vypadáš hrozně, Vráničko. Jsi si jistý, že je ti dobře?" optal se Krejča. Nejspíš zachytil můj znechucený pohled.

„Jo, jenom asi nemám hlad," odstrčil jsem od sebe talíř s prakticky nedotknutým jídlem. Byla to pravda. Už mě přešla chuť.

Zvednul jsem se od stolu a vydal se zpátky na pokoj. Dopoledne máme ještě volno, které plánují využít spánkem, který mi už nějakou dobu chybí.

Už už se mi zavíraly oči, když se ozvalo tiché zaklepání na dveře. S protočením očí jsem se došoupal ke dveřím a otevřel je, připravený spustit vlnu nadávek.

„Opravdu jsi v pohodě? Můžu ti domluvit u trenéra, abys dneska vynechal. Chápu, že je toho na tebe hodně," promluvil Pasťa dřív, než jsem pořádně stačil otevřít pusu. Mávnutím ruky jsem ho pozval dál. Jako jediný jsem si zbyl na pokoji sám, což mi naprosto vyhovovalo, protože jsem si v klidu mohl srazit postele a vytvořit si tak jednu obří.

„Jo, jenom jsme asi neměli včera tolik pít. Ale neboj, vyspím se a budu v pohodě," zamumlal jsem, než jsem skočil zpátky do postele. Moje oblíbené místo.

„No dobře, ale kdyby cokoliv, víš kde mě najdeš. Ordinační hodiny mám sice pouze od půlnoci do tří ráno, ale pro tebe jsem ochotný udělat výjimku," ušklíbnul se, následně zmizel na chodbě.

S pousmáním jsem se zavrtal zpátky do peřin, načež jsem se poddal vytouženému spánku. Kéž by i ty sny mě nechali se pro jednou vyspat...

———

Vzbudil jsem se o pár hodin později, kdy už jsem měl být dávno naklusaný na tréninku. Nadpřirozenou rychlostí jsem na sebe nasoukal první kousky oblečení, které mi přišli pod ruce, než jsem vystřelil pryč.

Běžel jsem chodbou, potom na ulici a mířil si to na stadion. Tak alespoň rozcvičku už mám za sebou. Za to by mě trenér pochválit mohl.

Jenomže když jsem rozrazil dveře na stadion, zamrznul jsem na místě. Zamrkal jsem jednou, podruhé, potřetí...

Nezdálo se mi to. Byla to realita. Vyjeveně jsem civěl před sebe. Srdce mi splašeně bušilo, až jsem měl pocit, že mi vyskočí z hrudi. Avšak nebyl už jsem si plně jistý, že to způsobil můj běh.

Stál tam, otočený zády ke mně, ale přesto jsem ho poznal. Neměl jsem o tom pochyb. Ta modrá mu neskutečně sedla, dokonale kontrastovala jeho rysy. A já si najednou uvědomil, co to znamená.

Ve stejný okamžik se otočil i on. Netrvalo mu ani vteřinku než se naše oči setkaly. Sám byl dost překvapený, že mě tady vidí.

V tu chvíli mi začaly docházet určité věci. Například to, že se tu před ním promenáduju v jeho mikině. Nebo třeba to, že je zde jenom kvůli mně. To já jsem mu poradil, aby se vrátil ke hraní.

Vůbec se nezměnil. Vypadal stále stejně. Stále stejně nádherně, tudíž pohled na něj bolel o to víc.

Nějaká část mě chtěla zapomenout. Zapomenout na všechno, co se stalo. Předstírat, že mi nikdy neublížil a jenom se rozběhnout za ním, skočit mu do náruče...

Tuto myšlenku jsem rychle zahnal. Nenechám už se tak slepě vést. Skončil jsem s ním. Nadobro. Zničil všechno, čeho se jenom dotkl. Málem mě připravil o kariéru, o mojí lásku. Zničil mi život. Teď chci aby to věděl. Aby věděl, co způsobil. Že pro něj už neexistuju.

Měl jizvu nad levým okem. Ta byla nová. Už dávno zahojená, ale od doby co jsem ho naposledy viděl.

Odvrátil jsem od něj pohled. Jako kdyby byl cizinec. Jako kdyby to byl úplně náhodný člověk. Nestál za moji pozornost. Sebevědomým krokem jsem se rozešel pryč. Napříč chodbou, kde na konci neklidně postával Pasťa.

Měřil si mě zkoumavým pohledem. Neuniklo mu to. Neunikl mu ten pohled, kterým jsem na NĚJ koukal. Pomalu mu docházelo o co tady jde.

Neotočil jsem se. Ani když jsem ho minul, ani když jsem ucítil jeho pohled na mých zádech. Ani když na mě krátce zavolal.

Pod jeho hlasem mi přejel mráz po zádech. Neslyšel jsem ho dva roky. Přesto jsem si pamatoval, jak zněl. A tento zněl jinak. Tón jeho hlasu se změnil. Bylo v něm...bylo v něm něco zlomeného.

Rychlým zamrkáním jsem zahnal slzy. Už to není moje starost a vlastně ani nikdy nebyla. Skončilo to.

Věděl jsem, že jde za mnou. Nezastavil jsem se. Šel jsem dál. Jako kdyby zde vůbec nebyl. Stal se pro mě vzduchem, ačkoliv mi to stále trhalo srdce na kusy. Bolelo to, ale poprvé v životě jsem dělal to, co bylo správné.

Pasťa se proti mně rozešel. Věděl jsem co chce udělat, ale já nechtěl, aby se do toho pletl. Potřeboval jsem si to vyřešit sám a nikoho do toho nezatahovat.

Rukou jsem se ho pokusil zastavit, ale on mě od sebe jenom odstrčil. Stál si za svým.

„Táhni odsud," zvýšil dostatečně hlas, avšak ne příliš, aby nepřilákal nechtěnou pozornost.

„Musím s ním mluvit," odpověděl mu. Upřímně, z jeho hlasu zněla upřímnost. Ale já mu nevěřil. Jeho přetvářky dotáhnul do extrému, kdy nešlo rozeznat co je pravda a co lež.

Pasťa už se nadechoval v odpověď, jenomže někdo ho předběhl. Někdo, kdo se mi do tohoto vzorce vůbec nehodil. Myslel jsem, že vím, ale teď se pro mě stal další neznámou.

„Řekl ti, abys kurva odprásknul! Nebo chceš památku i nad druhé oko?"

Hihi