Rules are meant to be broken

IV.

„Předpokládám, že jsi buď neuposlechnul moje rady, nebo ses rozhodl si pouze užít," Jake se uchechtl po mojí pravé straně.

„Ehh," zamrkal jsem. Jenom se mi pobaveně vysmál. No tak jsem možná zase čuměl no, to je toho.

„Jenom, že ho zase svlékáš pohledem," pokrčil rameny v obranném gestu, ale bylo vidět, že se skvěle baví. Parchant jeden.

„Viděl jsi ty jeho žíly?! Jsou úplně dokonalý. Celé jeho těle je naprosto dokonalé. Víš jak nádherně musí vypadat bez toho oblečení," rozbásnil jsem se.

„Jsem si jistý, že já to vědět nechci," znechuceně se zašklebil. Protočil jsem očima. Neví co je dobrý.

„A stejně pokud je tedy dokonalost sama, proč mu to nedojdeš říct sám?!" kecnul si na lavičku a začal si zavazovat brusle.

„Jasný. Prostě mám za ním jen tak přijít a říct mu, že je to ten nejdokonalejší, nejúžasnější, nejvíc hot člověk na světě?!" rozmáchnul jsem kolem sebe rukama.

„Říkáš to prakticky pořád, jak moc velký rozdíl by to byl, kdyby to slyšel?" nadzvedl tázavě jedno obočí. Jenom jsem protočil očima a věnoval se zpátky svým věcem.

„Jo a jen tak mimochodem. Dost vražedně se sem dívá. Nejspíš už na mě začal žárlit, tak s tím prosím něco udělej, než mě stáhne z kůže," poplácal mě po rameni a odešel na led. Parchant jeden. Proč by asi tak žárlil?!

Přesto jsem se jeho směrem podíval a musel jsem přiznat, že zrovna nejpřívětivěji se netvářil. Avšak když zachytil můj pohled, koutky úst se mu stočily do mírného úšklebku.

Nevinně jsem se na něj zaculil, ostatně tak jako pokaždé, popadnul jsem svoji hokejku a vyběhnul za zbytkem na led. Už se stávalo rutinou, že jsem v šatnách zůstával jako poslední.

„Ale tak přiznejme si, že nejlépe by ty paže vypadaly hezky omotané kolem mého nádherného těla. I když to bych se na ně nemohl dívat, takže nejhezčí budou, když se na ně budu moct hezky dívat. Řekl mu už někdo někdy, jak dokonalý ty paže jsou? Můžu být ten první? Prosím? Jednou za ním přijdu a odrecituju mu celou báseň o těch božských žilnatých pažích," mumlal jsem si pro sebe páté přes deváté, přestože osoba o které jsme mluvil šla pouze dva tři kroky za mnou.

„Ďakujem," něčí rty se mi něžně otřely o ucho. Zamrznul jsem na místě. Ne. Ne, ne, ne, ne, ne!

NE!

Tohle-tohle...ne...tohle, ne....to-to se mi jen zdá. To je nějaký omyl.

Kurva, probuď se! Tohle prostě není pravda. Ne, jenom se ti něco zdá, to-to...

Cítil jsem jak mi splašené buší srdce. Rukou jsem si promnul oči a snažil se uklidnit. Začalo se mi zatemňovat před očima. Udělal jsem krok vpřed, ale jakoby se mi zamotaly nohy a já se začal kymácet ze strany na stranu. Pomalu se mi podlamovala kolena, malátně jsem se snažil něčeho zachytit, ale marně. Poroučel jsem se k zemi. A pak už byla jen tma...

————

Světlo mi mířilo přímo do očí. Musel jsem několikrát zamrkat, než jsem dokázal pořádně zaostřit. Nade mnou byl pouze bílý strop, na kterém praskala pofidérní zářivka.

Posadil jsem se a rozhlédnul se kolem. Nic moc musím uznat. Člověk by řekl, že v Americe budou mít alespoň na pořádnou ošetřovnu, ale očividně ne.

„Kurva!" Trvalo mi pár sekund než můj mozek opět nastartoval a já si uvědomil co tady dělám. Pořád to může být jenom noční můra, že ano?

„Aaaaa, Šípková Růženka se nám probudila. Jak pak se spinkalo, princezno? Nějaké hezky sny o mně?" rozešel se ke mně pomalým krokem, jako šelma na lovu kořisti. Můj obranný mechanismus, pokud teda vůbec nějaký mám, mě donutil se zvednout a couvat pozpátku směrem ke zdi. Teď mě zahnal do kouta. Skvělé.

Jé. To jsi to ale hezky posral, co? No a neříkal jsem to snad? Ani si nedovedeš představit, jak nádherná komedie to je. Štěstí, že jsem si stihnul vzít popcorn. Tohle bude ještě hodně zajímavé. Kdybys mě jednou v životě poslouchal, nemusel jsi teď řešit tuto prekérní situaci.

„Drž hubu!" zavrčel jsem a v tu chvíli narazil zády do zdi. Co teď? Do prdele, do píči, kurva drát zasraný, co mám teď jako dělat?!

„Nic jsem neřekl," pohrdavě si odfrknul a dalšími dvěma kroky stál již v mojí blízkosti. Proč se tu najednou zvedla teplota alespoň tak na trojnásobek?

„Doufal jsem, že si vezmeš delší dovolenou, ty kreténe jeden, nevděčný," mluvil jsem dál na toho idiota, který se opět usídlil v mojí hlavě a opět mlel ty svoje moudra.

„Jakou dovolenou? O čem to meleš?!" zeptal se mě pro změnu ten druhý debil, který stál přede mnou. Jeho ruce právě teď...byly na mým těle?! A to se kdy kurva stalo? Jak to že jsem si toho nevšimnul?

„A ty! Ty ze mě dej okamžitě ty svoje pracky pryč," propálil jsem ho pohledem a snažil se dostat z jeho pevného sevření. Je pravda, že z toho očumování jsem si mohl vydedukovat, že stisk bude mít opravdu silný.

„Oh, a já myslel, že s nima chceš chytit pod krkem a přitisknout tě s nimi ke zdi," nadzvedl laškovně obočí a už mu zase na tváři pohrával ten škodolibý úšklebek.

Chtěl jsem mu na to něco odpovědět, ale jenom jsem několikrát otevřel a zase zavřel pusu. Ať už je to jak chce, ten zmetek měl pravdu. Opravdu mi to nevadilo, ale asi mu to nechci úplně říkat do očí.

Prosím tě. Ten už díky tvojí demenci ví úplně všechno. Copak ti ještě nedocvaklo, že ti rozumí už od prvního dne? A čistě náhodou se vždy zjeví v tvojí blízkosti, tak akorát aby tě slyšel? Nebo jak se ušklíbne, když řekneš něco trochu víc odvážnějšího? Což je vlastně pořád jen tak mimochodem. Zkrátka a jednoduše jsi slepý nebo jenom vážně tak debilní? Ať tak či tak shodneme se na tom, že jsi dost hluboko v prdeli.

Opět jsem ucítil nevolnost. Místnost se se mnou několikrát zamotala kolem dokola, než ji zase pohltila tma.

„Beru si to jako kompliment," byla poslední slova, která jsem slyšel. Pak už byla jenom tma a ticho. Rajský božský klid.

Tak a už je to venku. Doufám, že se líbí a zase někdy příště<33