Rules are meant to be broken

XI.

Netrpělivě jsem stepoval před šatnami. Výjimečně jsem dorazil i brzo a teď už jsem pouze vyčkával na Jakea. Potřeboval jsem se někomu svěřit s tím, co jsem viděl. Musel už mě mít plné zuby, ale má smůlu. S nikým jiným se zde nebavím.

Jenomže předzápasový krátky trénink nám měl každou chvílí začít a on stále nikde. Napsal jsem mu už několik zpráv, avšak ani na jednu nereagoval. Tu se však mezi kluky mihla známá  kudrnatá hlava, která se zmateně rozhlížela kolem.

„Cassie?" mávnul jsem na ni, čímž jsem si upoutal její pozornost. S úsměvem na tváři zamířila směrem ke mně. Nejspíš byla ráda, že konečně zahlédla známou tvář. Ale pokud hledá svého přítele, musím ji zklamat. Sám nevím, kde je.

„Ahoj. Snažila jsem se tě najít, ale v tomhle labyrintu se jeden těžko vyzná," stoupla si ke mně na stranu, aby ostatní mohli procházet.

„Jo, to nepopírám," ušklíbnul jsem se a naznačil jí, že půjdeme jinam. Tady je moc rušno a pořád zde někdo chodí.

„Kde je Jake? Proč nepřišel na trénink? Nikdy žádný nevynechá," přešel jsem rychle k věci. Nevypadala nijak překvapeně ani ustaraně, tudíž předpokládám, že moc dobře ví.

„Právě proto jsem tady. Nebylo mu dobře, asi nějaká chřipka nebo tak. Měl by být brzy v pohodě, ale dneska nenastoupí. Řekla jsem si, že se stavím. Stejně jsem musela do města pro léky, takže to bylo vlastně cestou," nadále se usmívala od ucha k uchu. Jake to vyhrál. Veselejší a hodnější holku si už ani najít nemohl. A byla vážně pěkná, to se musí uznat.

„Aha, díky. Snad se brzy uzdraví. Bude nám při hře chybět," úsměv jsem jí oplatil. Absolutně netuším, jak tu bez něj dneska přežiju, ale nic jiného mi nejspíš nezbývá.

„Za málo. Ať se dneska daří," popřála mi a vydala se davem zase zpátky ven. Rukama jsem si promnul obličej. Trénink, zápas, domov. Trénink, zápas, domov. Hezky postupně a možná i dnešek přežiju.

Chtěl jsem jít na led. Trénink byl číslo jedna. Jenomže ode dveří mě propaloval jeden pár očí. No skvěle. To nám to hezky začíná.

„Tak to počkaj kamaráta. Kam si myslíš, že ako ideš?" zastavil mě rukou a nenechal projít. Tak dlouho se mi dařilo s ním nenavazovat jakýkoliv kontakt a on to teď prostě musel celé zkazit.

„Jdu na trénink. Nějaký problém?!" podrážděně jsem odseknul a odstrčil jeho ruku.  Ať už se jde bodnout konečně.

Jemu se to ale očividně moc nelíbilo, protože jsem během dvou vteřin skončil namáčknutý na zdi. Tohle mi tu ještě chybělo.

Jestli to zase skončí líbačkou, vykopnu ti z mozku i tu poslední buňku, protože si nezaslouží takhle trpět.

„Jdi do prdele," zavrčel jsem potichu. Jasně. Moje podvědomí. Jak jsem jen mohl zapomenout. Už jsme tu všichni kompletně, ne?

„Do tvojej? To by som veľmi rád," zavrněl mi ten imbecil do ucha. Propaloval jsem ho pohledem.

„To-to...kurva, pusť mě! Přestaň mi pořád otravovat v životě," zvýšil jsem na něj hlas, ale jeho to jenom pobídlo zesílit stisk na mých rukách.

„Kto bolo to dievča?" zeptal se mě s kamennou tváří. Ani náznak emoce. Možná bych spíše snesl ten jeho úšklebek.

„Aha. Takže o tohle tady jde. Žárlíš snad nebo co?" uchechtl jsem se, což ho akorát víc vyprovokovalo, protože jeho obličej už byl teď pouhých pár milimetrů od toho mého.

„Pýtal som sa, kto to bol," zopakoval se drsným hlasem. Dobře, musím uznat, že tohle už trochu nahání strach.

„Tak hele, mluvil jsem s kámoškou. Jestli se na ni kdy jen podíváš, vymlátím ti ten tvůj zpropadený úšklebek z ksichtu," prsknul jsem na něj a hněv ve mně jenom překypoval. Jeho drzost zachází už dost daleko.

„Awww. Roztomilo sa nám tu hneváš. Ja predsa viem, že je to len kamoška. Ty totiž patríš len a iba mne," spokojeně si mě prohlížel od hlavy až k patě.

„Nejsem žádný tvůj zkurvený majetek!" to už jsem na něj jednoduše ječel. Je to takový kokot.  Co si to prostě dovoluje? To nemá ani kousek lidskosti nebo co?

„Ehm...je všechno v pohodě?" ozval se ode dveří další hlas. Ještě tenhle tady vlastně chyběl. Až teď jsme konečně v plném počtu.

„Všetko je v poriadku. Len sa rozprávame," během toho jeho stisk povolil, tudíž jsem si tuto příležitost nemohl nechat ujít a vyklouznul z místnosti ven.

Mýlil jsem se. Nepřežiju tady. Nepřežiju ani trénink. O dožití se zápasu si můžu pouze snít.

„Kubo?" Kubalíkovi rychlé kroky mě okamžitě dohnaly. Proklínám ho, stejně jako proklínám Safkovského.

„Co po mně chceš?" nezastavoval jsem ani jsem se na něj nepodíval. I to by byla přílišná pocta pro něj.

„Proč jsi takový?" zastavil mě a donutil mě se na něj podívat. Kurva, musí na mě všichni pořád hrabat?!

„Proč jsem jaký?" odfrknul jsem si a založil si ruce na hrudi. Má se mnou snad nějaký problém?!

„Sotva si mě poznal a už mě odsuzuješ," ublíženě se na mě podíval. Tiše jsem se zasmál. To sotva.

„Myslím si, že mám o tobě docela přesnou představu. A svým nočním výletem jsi mě v tom akorát utvrdil. Navíc, měl jsi nastoupit stejně se mnou, tak proč až teď?" rozmáchnul jsem kolem sebe rukama.

„Není to tak jak to vypadá," zakroutil záporně hlavou, ale já ho okamžitě přerušil.

„Jak já miluju tuhle větu. Všichni jí používají a přesto je to tak jak to vypadá," pomalým krokem jsem se od něj vzdaloval. Nestálo to za to úsilí. Pro všechny jsem byl pouhou hračkou. Malá šachovnicová figurka v nějaké zvrácené hře.

„Kubo, počkej! Chápu, že od toho s Lukem máš problémy s důvěrou k lidem, ale já nejsem tvůj nepřítel," zakřičel na mě až přespříliš přeslazeným hlasem.

„Co že jsi to řekl?! Jak o něm víš! Nikdy, NIKDY jsem o něm nemluvil. Nikomu jsem o něm neřekl. Jak to víš?! Hm? Ptáš se mě proč ti nevěřím? Tohle může být jeden z mnoha důvodů. Takže se tě ptám. Odkud o něm víš?" zlostí jsem svíral ruku v pěst a zase ji uvolňoval.

„Já...promiň, nechtěl jsem. Já...nemůžu ti to říct, ale-" otočil se směrem ke Slafkovskému, který nás už nějakou dobu pozoroval. Samozřejmě. Odsud vítr vane. Že se vůbec divím.

„Táhni do píči už. A jeho si vezmi s sebou."

No...tak jak se líbí?