Až na kraj světa

1

"Sluší ti to" usmála se na mě Martina a sundala mi z ramen modrý
ručník. Podívala jsem se na sebe do zrcadla."Lepší už to nebude"
mrkla jsem na ni. "Tak hodně štěstí" objala mě a dala mi pusu
na tvář. Další zákaznice už se hrnula do uvolněného křesla.
Vyšla jsem do slunečného dne. Ještě mám čas, podívala jsem se
na hodinky. Pohovor začínal za hodinu a půl. Zašla jsem do kavárny
a objednala si ledovou kávu.
Pracovní pohovor. Momentálně nejdůležitější věc v mém životě. Minulý
týden mě šéfová vyhodila z práce. Prý pro nadbytečnost. Obratem ale
vytvořila novou pozici se stejnou pracovní náplní jako byla ta moje.
Všechno bylo v podstatě stejné, jen na moji židli usedla o trošku
mladší, výrazněji nalíčená a patrně o hodně povolnější dívka.

Moje nadřízená nikdy netajila svou slabost pro stejné pohlaví a
celé dva roky mého působení ve společnosti zasvětila tomu, že se mne
snažila dostat do postele. Výsledkem je můj nedobrovolný odchod
z firmy.
Proto jsem odpověděla na inzerát, který ve mně budil spoustu
pochybností. Ředitelka umělecké a modelingové agentury přijme
osobní asistentku. Pila jsem kávu a přemýšlala o tom, co všechno
asi spadá pod pojem "umělecká".
Z myšlenek mě vyrušilo vyzvánění telefonu. "Ahoj zlato" ze sluchátka
se ozval Filipův sametový hlas. "Kde jsi? Ještě tě Martina dělá
krásnější než krásnou?" Zasmála jsem se. Martina je naše společná
kamarádka i kadeřnice. "Piju ledovou kávu a snažím se soustředit
na to co přijde. Vím jak probíhá pracovní pohovor, ale nějak si
neumím představit o co půjde zrovna v tomhle". "Neboj. Určitě během
chvilky přijdou na to, jak jsi úžasná".
Musela jsem se usmát. S Filipem chodím už tři roky. Je skvělý.
Vždycky stojí při mě, vždycky mě donutí se usmát a vždycky ví co
říct. "Miluju Tě" řekla jsem do sluchátka. "A já tebe lásko"
odpověděl okamžitě. "Myslím na tebe. Až to budeš mít za sebou, tak
hned zavolej. Budu čekat. Pa."
Položila jsem telefon na stůl a napila se kávy. Místnost se pomalu
vyprázdnila a já si všimla, že tu sedím sama. Co bych teď dala za to
kdyby Filip seděl vedle mě a vzal mě za ruku.

Byla jsem nervozní. Musím projít tím pohovorem. Musím dostat tu
práci. Úspory se tenčily a nájem se platit prostě musí. Bydleli jsme
v malém bytečku v centru. Byl to náš první společný domov a my jsme
ho milovali. Můj přítel nevydělával žádné velké peníze. Pracoval jen
na půl úvazku a zbytek času trávil v posilovně.
Oba jsme se věnovali sportovnímu fittness a oba jsme to brali vážně.
On byl ale vážně třída. Loni pátý na Evropě a zrovna teď se
připravoval na mistrovství republiky. Dělal všechno, aby ho letos
vyhrál. Na totéž jsem se připravovala i já, ale neměla jsem takové
ambice. Minulý rok jsem skončila na sedmém místě, což vzhledem
k obsazení, nebylo vůbec špatné. Vlastně to překvapilo nejen mě, ale
i trenéra. Byl nadšený. Dva svěřenci v soutěži a dva do desátého
místa. Od té doby se jeho tréninky proměnily téměř v galeje. Občas
jsme se smáli, že z nás udělá dva terminátory. Ale tvrdá práce se
vyplatila. Filip měl opravdu reálnou šanci, že letos vyhraje a já
tajně doufala, že se vejdu do první pětky.
Tohle všechno stálo nemalé částky a pokud dnes neuspěju, bude to
znamenat to, že i on bude muset do práce na normální osmihodinovou
pracovní dobu.

V tom se rozlétly dveře a ozval se hlasitý, ale sympatický hlas:
"Ahoj zlatíčko, zachraň mě a udělej mi tu největší a nejsilnější
kávu co umíš." Dívka za pultem se zasmála a odpověděla: "Ahoj,
udělám ti stejně úžasný a dobrý kafe jako vždycky."
Příchozí byla vysoká, blonďatá, pěstěná žena. Na první pohled bylo
vidět, že svému zevnějšku věnuje hodně péče a umí zvýraznit každou
přednost. Mohlo jí být kolem čtyřiceti. Sedla si hned k pultu,
zatímco já seděla až vzadu u nenápadného malého stolku. Z kabelky
vytáhla telefon a našla číslo. V ten samý moment zazvonil můj mobil.
Blondýnka se ke mně otočila a rozesmála se.
"Ty jsi Nikky že?" zeptala se, když si přisedla. "Ano" odpověděla
jsem. "Jak to víte?" "Jsem Vero. Právě jsem ti volala, že jestli
chceš, můžeš přijít dřív. Ta holčina před tebou, nebyla to co hledám
a protože to bylo jasné téměř okamžitě, neměla jsem důvod ji
zdržovat". Řekla to mile, ale tak, aby bylo jasné, že hlavně ona
nemá času nazbyt. "V tom případě jsem celá vaše" řekla jsem a všechnu
zbylou odvahu vložila do úsilí, aby můj úsměv byl co nejméně
křečovitý.
"Tady ne. V klidu dopijeme kávu a přesuneme se do kanceláře. Zatím
mi řekni něco o sobě." Přemýšlela jsem co chce asi slyšet. Zřejmě
přesně věděla na co myslím. " Uvolni se, tohle ještě není pohovor"
usmála se. "Prostě mi řekni co tě baví, jaké máš koníčky, co děláš
ve svém volnu, jestli máš přítele...jen normální, běžný hovor
u kávy."
Řekla jsem jí o Filipovi, o čase stráveném v posilovně, o soutěži
příští víkend, o knížkách, které mám ráda... Opravdu dokázala to,
že jsem se uklidnila a bavila se s ní zcela nenuceně, jako se starou
známou.
Byla výjmečně dobrý posluchač. Téměř mě nepřerušovala. Všimla jsem
si, že si mě celou dobu pozorně prohlíží. Zjevně ji zajímalo úplně
všechno. Moje vlasy, líčení, ruce, oblečení. Sledovala mě, ale tak,
že mě to nijak neznervozňovalo.
" Tak jdeme na to" zvedla se a stále se usmívala. Trochu se mi
ulevilo. Na rozdíl od mé předchůdkyně jsem ji zřejmě alespoň trochu
zaujala. Agentura sídlila hned naproti kavárně. Přešly jsme ulici a
Vero namačkala na klávesnici vstupní kód. Potom jsme vyjely výtahem
až úplně nahoru a ocitly se v útulné kanceláři.

Nezeptala se jestli chci něco k pití a automaticky přede mne
postavila sklenici vody. Bylo zjevné, že je zvyklá rozhodovat."Pusť
počítač a řekni mi jaký program mám naplánovaný na zítřek." Z mého
životopisu věděla, že mám poměrně slušné IT znalosti a zřejmě si je
chtěla ověřit. Monitor se rozsvítil a na ploše se objevilo množství
chaoticky umístěných ikon. Nedalo se určit které používá nejčastěji
a tedy ani která skrývá její pracovní náplň pro příští den. Pozorně
mě sledovala. Musela jsem se zasmát, tohle byla moje parketa.
Jednoduchým stiskem kláves jsem zjistila nejpoužívanějšíprogram
a otevřela ho. "Zítra Váš program začíná v 9:30. Na casting přijde
Sandra 18let, štíhlá, modré oči, dlouhé blond vlasy, 182cm, 62kg. Má
zájem o běžný modeling, ale nevadilo by jí focení v plavkách nebo
ve spodním prádle".
Vero uznale zatleskala. "Jak vypadá? Hezká?" podívala jsem se
na fotku u životopisu, ale neviděla jsem nic moc. Velikost obrázku
asi jako na občance nebo řidičáku mi nedávala moc šancí prozkoumat
dívčinu tvář důkladněji. Ale dostala jsem nápad. "Něco zkusím. Dáte
mi dvě minuty, prosím?" "Máš je mít" odpověděla Vero a z jejího
hlasu zazněla zvědavost. Opravdu to netrvalo déle, když jsem řekla:
"Hotovo. Pojďte se podívat". Vstala ze svého křesla a přesunula se
k monitoru. Klikla jsem na fotku. Obrázek se zvětšil úměrně
obrazovce a já konečně mohla odpovědět na předchozí otázku. "Myslím,
že je docela hezká. Rozhodně zajímavá". Vero se pobaveně zasmála:
"Takových tady ještě uvidíš". Zvědavě jsem se na ni podívala.
"Znamená to tedy, že....... Znamená to, že zítra v 8:00 tě tu čekám".
Dostaneš smlouvu a vyřídíš si vše co je potřeba k nástupu
do zaměstnání. Až se sem vrátíš, ukážu ti co všechno bude patřit
ke tvým povinnostem".