Až na kraj světa

22

Zavřela jsem za sebou dveře a zastavila se před zrcadlem. Dlouho
jsem studovala svou tvář, vlasy, oči, postavu. Studovala jsem sebe.
Nebylo na mně nic, co by ji mohlo aspoň zaujmout. Byla jsem
obyčejná, normální holka. Na rozdíl od všech těch krásek, které
budou na stejném hotelu, ve stejném sále a u stejného stolu jako
ona každý den, následující tři týdny.
Ještě před půl hodinou mě líbala a bylo to naprosto samozřejmé.
Teď jsem najednou nechápala, jak se to mohlo stát. Jak jsem vůbec
mohla věřit, že je to opravdové. Vážně nevěděla, že odjede a nebo
jen nepovažovala za důležité mi to říct? V každé případě teď seděla
v letadle a za pár hodin bude na druhém konci světa. Bude tak
daleko, jako by snad ani nebyla skutečná.

"Dneska jsi se zdržela" přišel za mnou Filip a vyrušil mě
z myšlenek. "Máš hlad?" zeptal se s úsměvem. "Udělal jsem ty
špagety, co máš ráda."
Nikdy se tě nevzdám, připomněla jsem si ta slova, která z jeho úst
zazněla ten večer, kdy jsem si přiznala, co k ní cítím. Nelhal.
Celou tu dobu se choval, jako by se mezi námi nic nezměnilo. Tvářil
se, že mu nevadí, že spím vedle. Usmíval se a pokaždé mě políbil
na tvář jako dřív. Vařil večeře, kupoval mi květiny a každý, kdo
neznal pravý stav věci, by si musel myslet, že jsme normální,
zamilovaný pár.

Jednou, dvakrát i potřetí jsem se pokusila mu vysvětlit, že jsem
to myslela vážně.
"Miluju tě" odpověděl vždycky, jako by vůbec nevnímal, co říkám.
Prstýnek, který jsem mu vrátila, ležel na tom samém místě, kam jsem
ho položila.
To, že jsem stále zůstávala v našem bytě, neznamenalo, že k němu
cítím něco víc. Byla to jen ohleduplnost k člověku, se kterým jsem
strávila pár let a nechtěla jsem mu vzít všechno najednou.
Když odejdu, nebude mít peníze na to, aby zaplatil nájem. Bude si
muset najít práci na osmihodinovou, pracovní dobu a nebude mít čas
trénovat tak jako doposud.
Zatím jsem to nedokázala udělat. Už tak jsem mu ublížila a tohle by
byla ještě navíc zrada.

"Strašně mi chybíš" usmívala se na mě z obrazovky telefonu.
"Nebudím tě, kočičko moje?"
"Ne, myslím na tebe" odpověděla jsem a touha ji obejmout mě úplně
pohltila. "Už jsi v hotelu?" zeptala jsem se.
"Jo. Teď jsem za sebou zavřela dveře a hned ti volám. Cestou
z letiště jsem vůbec neměla signál. Co děláš? Už jsi v posteli?"
"J-jo. Jsem v posteli a myslím na tebe" přiznala jsem váhavě.
"Chtěla bych tam být s tebou" odpověděla vážně. "Co kdyby jsme si
zahrály na to, že tam jsem?"
"C-co? Jak to myslíš?"
"Noooo...ty ležíš v posteli a já jsem u tebe. Je tak těžké si to
představit?"
"Ne. Myslím na tebe a je to, jako kdyby jsi tu byla."
Nelhala jsem. V mých myšlenkách ležela vedle mě a objímala mě.
"To se mi líbí" zašeptala. "Myslíš, že se tě můžu dotknout?"
"Ano. Myslím, že ano" odpověděla jsem a dech se mi zrychlil.
"Dobře, protože to chci udělat" usmála se. "Zavři oči."