Až na kraj světa

2

"Mám tu práci!!!!" vrhla jsem se Filipovi kolem krku. "To je skvělý.
Říkal jsem ti, že to vyjde" smál se a pevně mě objal. "Tak to už
stačí, hrdličky. Ještě máme spoustu práce" zahřímal trenér a já se
šla poslušně převléknout. Čekal mě minimálně dvouhodinový trenink
a bylo mi jasné, že dostanu pořádně zabrat. Nic mi ale nemohlo
zkazit radost z dnešního dne.
Protáhla jsem se a začala plnit koučovy příkazy. Činky mi dneska
připadaly nějak lehčí a měla jsem pocit, že zvládnu úplně všechno.
Filip dřel kousek vedle mě. Nemohla jsem od něj odtrhnout oči. Každý
sval v jeho těle byl dokonalost sama. Nepochybovala jsem, že sobotní
turnaj vyhraje. Byl nádherný a byl můj.
"Tak pro dnešek to stačí" ozvalo se. Vyčerpaně jsem si sedla
na lavičku a čekala až přítel sbalí naše věci. Konečně tu byl jen
pro mě. Usmál se, zvedl mě do náruče a zamířil do sprch. "Co
kdybychom dnes šli společně?" zeptal se, když jsme se ocitli přede
dveřmi pánských sprch. "Už tu stejně nikdo není." Tenhle nápad se mi
nelíbil. Byla jsem unavená a nebyl to jen trénink, který mě vyčerpal.
Dnes to byl opravdu náročný den. "Zlato, to nejde. Já půjdu do svých
sprch a ty uděláš totéž. Potom se tu sejdeme jo?" zkoušela jsem ho
přemluvit, ale jeho pohled mi prozradil, že už se rozhodl.
"Filipe, ne! Já nechci! Nechci to dělat tady!" "Ale no tak. Už to
nechceš dělat skoro vůbec. Co je s tebou?" teď už mě překotně
svlékal a já pochopila, že nemám na výběr.
Sex nepatřil k mým oblíbeným činnostem. Zvlášť proto, že v tomhle
směru Filipa vybavila příroda opravdu víc než štědře a on nepatřil
k těm, co by se dokázali ovládat. I teď mě zvedl a omotal si moje
nohy kolem těla. "Ne takhle ne!" Ale bylo pozdě.

"Zlato, co je ti? Promiň. Tohle jsem vážně nechtěl" Filip mě objímal
a neohrabaně se pokoušel o omluvu. "To je dobrý. Teď mě nech být.
Chci být chvíli sama." Rychle jsem se oblékla a vrátila se zpět
do posilovny. Věděla jsem, že tady mě hledat nebude. Určitě si myslí,
že jsem šla domů. Sedla jsem si do tmavého koutku. Potřebovala jsem
se trochu uklidnit. Můj Filip. Takhle jsem ho neznala. Tohle ještě
nikdy neudělal. Doufala jsem, že tu v tuhle hodinu už budu sama, ale
upoutal mě pohyb na druhém konci haly. Rozcvičovala se tam nějaká
holka a už na první pohled bylo vidět, že se vyzná. Po chvíli mi
došlo, že ji od vidění znám. Byla to profesionální trenérka. Myslím,
že se jmenuje Lara. Zřejmě ještě měla objednaného nějakého klienta.
V tuhle hodinu se tu většinou objevovali ti, co nechtěli být rušeni
nebo vyžadovali anonymitu a soukromí. Nebyl problém tu potkat
známé herce nebo zpěváky. Každý z nich měl svého kouče, který se jim,
v tomto směru, snažil maximálně vyhovět a vyjít vstříc.
Náhle se podívala ke vchodu a někomu zamávala. Otočila jsem se tím
směrem a ... zatajil se mi dech. Přicházela nádherná žena. Vysoká,
štíhlá, dlouhé nohy, úžasná postava. Blonďaté vlasy stažené
do krátkého culíku. Ladnost její chůze byla neuvěřitelná. Zasmála se
a zvedla ruku, aby odpověděla. Když mě míjela, kývla mi na pozdrav
a naše oči se na malou chvíli setkaly.
"Zlato, strašně jsi mi chyběla. Pojď sem" objala ji tmavovláska a
chtěla ji políbit. "Počkej, teď ne. Nejsme tu samy" vysmekla se jí
kráska a kývla hlavou směrem ke mě. "Promiň. Už tu neměl nikdo být.
Tedy nikdo, kdo by tu byl řádně zapsaný." Poslední větu řekla hodně
nahlas a s pohledem upřeným na mě. Kdyby ten mohl zabíjet,byla bych
už nejspíš mrtvá. "Nic se neděje. Dneska se jen trošku protáhnu.
Před hodinou jsem vystoupila z letadla. Jsem utahaná jako kotě"
usmála se blondýnka.
Věděla jsem, že bych se měla zvednout a odejít, ale já prostě
nemohla. Ta žena přitahovala můj pohled jako magnet. Nedokázala
jsem od ní odtrhnout oči. Pozorovala jsem jak se rozcvičuje a každý její
pohyb mě naprosto fascinoval. Lara se jí věnovala opravdu naplno.
V podstatě z ní nesundala ruce, ale nezdálo se, že by to krásce
nějak vadilo.
"Tracy, co je dneska s tebou. Vůbec se nesoustředíš. Takhle si jenom
ublížíš." "Promiň, říkala jsem ti, že jsem unavená." "To nic,
půjdeme ještě trošku protáhnout záda a necháme toho. Zítra je taky
den" usmála se trenérka. "Díky. Záda mě fakt bolí. Celý týden jsem
byla na nohou. Ten šílenej fotograf si snad myslel, že bude konec
světa nebo co. Udělali jsme tolik fotek co jindy za měsíc." "Protože
někoho tak nádherného nefotí každý den." Vzala ji za ruku a odvedla
do nejzaššího koutu posilovny k žebřinám. "Strašně se mi stýskalo"
objala ji.

V tu chvíli jsem pochopila, že už vážně musím jít. Nevím proč, ale
z nějakého důvodu mi vadila Lařina důvěrnost. Vyšla jsem ven a
zůstala stát na chodníku. Co teď? Domů? Nechtěla jsem poslouchat
Filipovy omluvy, ani se usmiřovat. Při představě, že by se mě dneska
jestě dotkl se mi dělalo špatně. Někam na panáka? Došlo mi, že
na sobě mám stále ještě oblečení z fitka. V tom rozrušení jsem se
nepřevlékla do civilu, ale natáhla zpátky leginy. Udělala jsem pár
kroků a zůstala bezradně stát.

"Hele dneska fakt ne. Potřebuju se vážně vyspat a dát se dohromady.
Ráno musím do práce. Nic jiného za tím není, tak nevím proč z toho
děláš takovou tragedii. Uvidíme se zítra tady, ano?" Blondýnka
s trenérkou právě opouštěly posilovnu a bylo zjevné, že jedna z nich
neměla v plánu se loučit. "Jak myslíš" odpověděla Lara a uraženě
odcházela.
Tracy zvedla telefon a zavolala si taxi. Pak se rozhlédla a spatřila
mě, jak na ni zírám. Vlasy už měla rozpuštěné a volně jí splývaly
na ramena. Obtažený černý nátělník dokonale vykreslil její postavu,
stejně tak jako těsné džíny.
"Ahoj" popošla ke mě. "Čekáš na mě?" "N-ne" vykoktala jsem. "Škoda"
usmála se. Bílý taxík přistál u chodníku. "Můžu tě někam svézt?"
zeptala se. "Tak možná příště" řekla hravě, když se nedočkala
odpovědi. Nasedla do auta a zmizela mi z očí.