Až na kraj světa

5

"Už se nezlobíš, že ne, zlato" přivítal mě Filip zkroušeně. "Ahoj"
nechala jsem omluvu bez reakce a strpěla polibek na tvář. "Už se
to nestane. Slibuju" pokusil se mě obejmout. "Já vím. Dobrý" vysmekla
jsem se mu a šla se rozcvičit kousek stranou.
Přišla jsem pozdě a trenérův výhružný pohled mi na náladě rozhodně
nepřidal. "To je jako co?!" podíval se vztekle na hodinky. "To je
jako, že jsem se zdržela v práci" odsekla jsem zbytečně příkře.
Zbytečně hlavně proto, že to nebyla pravda. Je 18:30. Jestli přijde
jako včera, bude tu za hodinu a půl, letělo mi hlavou. Můj trénink
trvá minimálně dvě hodiny, takže...
"Nemysli si, že nesplníš plán! Budeš tu tak dlouho, dokud to
nedoděláš. Zrovna teď to začneš flákat! Lepší dobu už sis vybrat
nemohla!" řval na mě kouč a zoufale se držel za hlavu. "Já vím.
Neboj se. Udělám všechno přesně tak, jak jsi to naplánoval. Jde mi
o to samé co tobě" zarecitovala jsem automaticky ve snaze ho aspoň
trochu uklidnit.
"Dobře. Tak jdeme na to. Začni nohama. Pak se mírně vyklušeš a dáš
záda a ruce. Potom zase mírný výklus a břicho" vyjmenoval pořadí
cviků a nastavil závaží na jednom z desítek posilovacích strojů.
"Filipe, ty výklus a domů odpočívat." "Počkám na Nikky a půjdeme
spolu" pokusil se odporovat můj přítel. "Bez diskuzí! Je to velká
holka a domů určitě trefí! Mazej!"

Hodiny na zdi ukazují 19:50. Ještě mi zbývá pár sklapovaček a budu
mít hotovo. Trenér odešel před pár minutami. Celou dobu nade mnou
stál jako dráb s obavou, že nesplním, co jsem slíbila. Vlastně se
jmenuje David, ale jeho přirozená autorita nám dovolí ho tak
oslovovat jen výjmečně. Už dávno nás naučil, že pokud chceme něco
dokázat, existuje jen jediná cesta. Dřina. Na přátelství nezbývá čas
ani energie. I když...stejně si myslím, že za ty léta už jsme
přátelé. Ví o nás všechno. Vede za nás naše deníky, váží nás, měří,
sleduje pokroky i neúspěchy. Je u všeho důležitého co se v našich
životech děje.
19:55 a Lara vchází do dveří. Pohledem přelétne halu a otráveně si
odfrkne. "Zase ty?! Váš trénink skončil víc než před hodinou!"
"Omlouvám se. Dnes jsem tu nestihla být včas a potřebuju ještě asi
půl hodinky. Než se rozcvičíš budu pryč." Na rozdíl od ní jsem byla
klidná. Věděla jsem totiž, že naše každodenní rezervace končí až
ve 21:00. David nikdy nic nenechal náhodě a počítal s tím, že ne
všechno jde vždycky podle plánu. Pravdou ale zůstává, že dnes se to
stalo poprvé.

Lařiny oči se rozzářily a já se nemusela ani otočit abych zjistila
co se stalo. Byla tady! Byla ve stejném prostoru jako já. Dýchala
stejný vzduch a v ruce bude držet stejnou činku.
"Ahoj" nastavila jí tvář k polibku. "Co se tu děje?" "Nic. Jen, jak
už se to zřejmě stává tradicí, nemáme soukromí. Ale nic se neděje.
Tady slečna dokončí to co má a odejde, že?" tón jejího hlasu zněl
téměř výhrůžně. "Jistě. Jak jsem říkala. Potřebuju jen půl hodinky
a zmizím" odpověděla jsem s nevinným úsměvem a konečně se otočila
k NÍ.
"Ahoj Nikky" nezdálo se, že by byla překvapená. "Laro, klid. Nikky
je naše nová asistentka. Pracuje pro mě. Nevadí mi, že je tady."
Její úsměv neodzbrojil jen trenérku. Tála jsem pod jejím pohledem
a nedokázala se podívat jinam než na ni. Vlasy už měla zase svázané
v culíku a její, tentokrát modrý trikot, dokonale ladil s barvou
jejích očí.
"Wow! Můžu?" nečekala na odpověď a jemným dotykem otestovala mé
svaly na rukou. "To je dokonalý. Jak dlouho trvá než získáš něco takového?"
"No...já...dělám to už osm let. Teď je to fáze rýsování před soutěží.
Normálně takovéhle svaly samozřejmě nemáme. Tohle je dieta,
dehydratace a spousta vědy okolo" doufám, že jsem nekoktala příliš.
"Takže normálně máte ta úžasná těla, která vídám na plážích celého
světa? Nádherná, pevná, ladná, okouzlující..." Co mám na tohle sakra
říct? Tolik přívlastků mě nikdy ani nenapadlo. Moje tělo je prostě
moje a je takové, jaké je. Vážně se jí to líbí? Proč mám pocit, že
se na mě dívá jako na kořist? Prohlíží si mě s neskrývaným zájmem
a já se snažím najít vhodná slova k odpovědi.
"Ano. Jsme pevnější a vytvarovanější než ženy, které necvičí nebo
spíš, které necvičí tak intenzivně. Ale není to žádný zázrak. Někdo
se tak prostě narodí a někdo to musí odřít" snad si ani neuvědomuju
jak ji rentgenuju očima. Ona se tak narodila. Je dokonalá a já se jí
toužím dotknout. Vážně?!!!
"Laro, jdi se připravit. Já tu ještě proberu něco na zítra do práce
a hned jsem u tebe" otočí se k trenérce a v klidu počká až se vzdálí.
"Počkej na mě. Zkrátím to tu, co to půjde a vezmu tě domů" otočí se
ke mně, když se ujistí, že jsme samy.
"T-to není třeba. Bydlím kousek odsud a ty jsi ještě ani nezačala.
Než se protáhneš, budu doma." "Jak myslíš" usměje se a zamíří
do útrob posilovny.