Až na kraj světa

6

Tenké, horké pramínky vody dopadají na mé tělo a uvolňují každý sval,
který vlastním. Mnohem raději bych ale byla, kdyby rozptýlily můj
vztek. "Počkej na mě. Vezmu tě domů" zní mi v uších znovu a znovu.
Co to jako mělo být?! Kdo si vůbec myslí, že jsem?! Teď prostě vylezu
ze sprchy, vrátím se domů a pustím ji z hlavy. Stejně je to celé
nesmysl. Je mi sedmadvacet a až dosud mě žádná žena nezaujala.
Takže je to stejné, jako když se mi líbí obraz. Časem se prostě
okouká. Vzhledem k tomu, že ji teď budu vídat častěji, nebude to ani
tak dlouho trvat.
Rychle si rozčešu vlasy a hodím tašku přes rameno. Už bude devět.
Musím sebou hodit, jestli si chci ještě připravit něco na sebe
do práce. Ta bílá košile se bude muset určitě vyžehlit, napadne mě
ještě.
Co je to za rámus? Překvapí mě hluk z ulice. V tu samou chvíli se
kousek ode mne vysype skleněná výplň vstupních dveří. Co se to
sakra děje? "Nesleduješ fotbal?" ozval se za mnou její hlas. "Zřejmě
jsme prohráli." Fotbal tedy fakt nesleduju, ale že se právě koná
největší šampionát v zemi, samozřejmě vím. Loni jsme sice vyhráli,
ale situace v ulicích se příliš nelišila.
"Tak pojď. Vezmu tě domů. Za chvíli už bychom neprojely." Lara
čekala u auta v podzemních garážích. "To je tvoje?" překvapeně zírám
na úplně nový Lexus LC 500 Convertible. "Ano. Přivezli mi ho
před měsícem a konečně mám čas ho trochu provětrat. Tak kam to bude?"
Nadiktuju jí adresu a kochám se luxusním interiérem kabrioletu. Ne,
že bych byla nějaký přehnaně velký fanoušek aut, ale díky Filipovi
se docela vyznám.
"Jsi doma" otočila se ke mně. "Uvidíme se zítra v práci. Dobrou noc"
usmála se. Ještě jsem zahlédla jak se Lařina ruka ovinula kolem
jejích ramen a za okamžik mi zmizely z očí.

Filip usnul u televize a já si musela přiznat, že jsem docela ráda.
Po včerejšku jsem nějak nevěděla jak a o čem se s ním bavit. To co
se stalo, mě zranilo. Navíc, on určitě věděl, co se ve městě děje
a ani ho nenapadlo přijít mi naproti. Napadlo to někoho jiného.
Někoho, kdo mě ani nezná a přesto mu stojí za to, mít o mě starost.
Napadlo to Tracy. Vzpomněla jsem si na Lařino něžné objetí a
přistihla se, že jí závidím.

"Sakra!!!" Filip se probudil s vyděšeným pohledem na hodiny. "Co se
stalo?" "Ježíš Nikky, jsi doma. Zlato promiň. Chtěl jsem tě
vyzvednout a usnul jsem. Jsi v pořádku? Jak jsi se dostala domů?
Nestalo se ti nic?" jeho objetí prozrazuje, že o mě má opravdu
starost. "Jsem v pohodě. Tracy s Larou mě vzaly autem" uklidňuju ho.
Křivdila jsem mu. Nemůžu se na něj zlobit, že usnul, když vím, co
za celý den absolvoval. David z předepsaných dávek nikdy neslevil
ani o píď.
"Tracy s Larou?! Ty se znáš s Tracy Evans?!" jeho vyjevený pohled
mě rozesmál. "Já fakt nevím, jestli se jmenuje Evans. Je to moje nová
šéfová a náhodou chodí do stejného fitka. Lara ji trénuje."
"Podívej. Je to ona?" strká mi před oči tablet s fotkami. Nádherná
tvář s těma nejmodřejšíma očima se na mě usmívá z obrazovky. "Jo, to
je ona. Co má být?" zatvářím se tak lhostejně jak to nejvíc jde.
"Teda slyšel jsem, že k nám chodí, ale nikdy jsem ji tam neviděl.
Víš vůbec, kdo to je?!" "Modelka? Prý se tím živí. Tak je asi
normální, že vypadá tak, jak vypadá ne? Zíráš na ty fotky jak
na osmý div světa. Prober se proboha. Tohle je trochu jiná liga
frajere" teď už se mu směju. Zvlášť proto, že vím něco, co on ne.
Muži u ní nemají nejmenší šanci.
"To vím taky" dojde mu, že se tváří jako naprostý blb. "Ale Nikky,
tohle je jedna z nejkrásnějších žen planety." "No a co? Mám zařídit,
aby tě pozvala na rande nebo co?" teď už jsem naštvaná. Doufala jsem,
že přijdu domů a zapomenu na ni. Místo toho mi tady o ní bájí můj
kluk. Můj Filip tu opěvuje jinou ženu a ani mu to nepřijde hloupé.
"Zlato, tady vůbec nejde o mě, ale o Davida. Je to jediná žena
o které jsem ho slyšel mluvit. Teda mluvit tak, že...že..."
"Dobře, co po mně tedy chceš?" pohladím ho, když pochopím, že mu
nejspíš opět křivdím. "No...kdybys mohla fotku s věnováním..."
"Pro Davida" ujišťuju se ještě. "No...pro Davida." Miluju ho právě
pro to, jak je citlivý a ohleduplný. Je jasné, že chce pro sebe
totéž, ale jeho povaha mu nedovolí mi ublížit.

"Mám pro tebe překvapení" pustí mě z náruče. "Ale musíš mi slíbit,
že vydržíš mít aspoň minutu zavřené oči." "Lásko, nesnáším
překvapení. A ty to moc dobře víš." "Ale tohle se ti bude líbit.
Slibuju." Jeho milý, klučičí úsměv mě obměkčí úplně vždycky a on
to moc dobře ví.
"Už můžeš." Otevřu oči a nestačím se divit. Romatika na mě dýchne
z každého koutku. Perfektně prostřený stůl, svíčky a všude rozsypané
růžové lístky.
"Lásko, odpust mi prosím, že jsem se choval jako neandrtálec. Já...
miluju tě. Toužím po tobě. Nechtěl jsem aby..." Dívá se na mě a já
vím, že všechno co se mi snaží říct je pravda. Vím, že ho to mrzí a
trápí ho, že mi ublížil. "Už nikdy se to nestane. Přísahám. Chci
abys se mnou byla stejně šťastná, jako já jsem s tebou. Já..."
vytáhne z kapsy malou krabičku a otevře ji. Drobný, zlatý kroužek se
chlubí svou něžnou krásou v odlesku svíček. "Nikky, vezmeš si mě?"