Až na kraj světa

7

Jsou tři ráno a já bezradně koukám do zdi. Na mém prstu se třpytí
kroužek, který se mě snaží zavázat k něčemu, co nejspíš nechci.
Tedy...zatím nechci. Nebo...asi nechci. Já nevím. Co vlastně chci?!
Kdyby se to stalo před týdnem, řekla bych bez zaváhání ano a byla
tou nejšťastnější ženou pod sluncem. Teď tiše přemýšlím o tom, proč
jsem jeho otázku nechala bez odpovědi. Může za to ona? Nebo je důvod
v tom, co se stalo včera? Proč tohle nevím? Jak je možné, že jsem
neodpověděla muži, kterého mi závidí každá, která ho spatří?
Přesto trval na tom, že ho musím nosit. "Počkám si, až mi řekneš ano.
Vím, že to co se stalo, ti ublížilo, ale tohle nemá být omluva. To
má být slib, že s tebou chci být už napořád. Budu čekat až mi
odpustíš. Budu čekat, až to budeš znovu cítit stejně jako já."
Ještě před týdnem jsem si byla jistá, že ho miluju. Dnes vím, že ho
mám ráda. Je po mém boku už dlouho a je jedním z mála lidí, kterým
věřím. Ale když se mě dotkne... Vzpomenu si na hebkou dlaň, která mi
jen tak lehce a mimochodem přejela po paži dnes večer. Ten letmý
dotyk zapřičinil to, že jsem se zachvěla a pocítila něco, co ještě
nikdy. Byla to touha? Proč něco takového necítím, když jsem s ním?
Proč se mi až dosud nikdy nestalo, že moje srdce málem opustilo hruď.
Filipe, když jsem s tebou, jsem v bezpečí. Jsi jako velký bráška,
který by nikdy nedovolil aby se mi něco stalo. Ale když jsem s ní...
Pane Bože, když jsem s ní... Stačí jen, aby byla blízko. Ty oči. Ten
úsměv. Parfém, který mi nedovolí myslet... Je tohle láska?

V kanceláři jsem o hodinu dřív. Neusnula jsem ani na vteřinu a mé
tělo mi hlásí únavu. To mám za to, že přemýšlím o nesmyslech,
pomyslím si masochisticky a pustím počítač.
Zběžně přelouskám asi třicet e-mailů a rychle vytřídím ty, které se
týkají práce. Spravedlivě je rozdělím do osmi místností a tři (ty
nejhezčí) přidělím místnosti číslo dvě. Když už tu dneska bude, tak
ať má hezký den. Teprve když je zadám do systému mě napadne, že
každá z těch dívek je hezčí než já.
No a co? Většina žen na téhle planetě je hezčí, půvabnější a zřejmě
i chytřejší. Proč bych se tím měla zabývat? Bude se tím zabývat ona?
"Víš, kdo to je? Je to jedna z nejkrásnějších žen planety" znovu
slyším Filipova slova. Ano. I pro mě je to ta nejkrásnější žena
na světě. Už to je důvod k tomu, abych si sama pro sebe ujasnila, že
všechno na co myslím je přinejmenším naivní.

"Dobré ráno. Už je u sebe?" kývne kráska směrem k Veřiným dveřím.
"Jistě. Přišla před pár minutami. S kávou čeká na tebe." "Tak prima.
Prosím hodně silnou. Byla to náročná noc" mrkne na mě a za okamžik
slyším, jak se vítá se sympatickou blondýnkou.
"Vaše káva, dámy" pokládám na stůl dva šálky s horkou tekutinou.
"Aleeee. Tady měl někdo hodně romantický večer" byla to Tracy, které
neunikl prstýnek. "Tak se pochlub" bere mě za ruku.
Nedotýkej se mně! Nevíš, co se mnou děláš, prolétne mi hlavou a
na oko klidně ji nechám prozkoumat ten kousek zlatého kovu.
"Vyprávěj!" Vero se okamžitě ujímá slova. "Romantika? Růže? Klečel?
No tak! Nenech se prosit!" "Jo, tak nějak, tohle všechno" zadrmolím
zbrkle a rychle mizím za dveřmi.

"Díky za kafe. Bylo vážně vynikající. Vyzvednu tě v 11:30." "C-co?
Někam půjdeme? Proč?" můj zmatený výraz ji rozesmál. "Mám si myslet,
že s Vero na oběd klidně jdeš a se mnou ne? Tohle je tradice tohoto
podniku. První dva obědy platí majitelky. Chceme poznat každého
z našich zaměstnaců. Doufám, že ti to nevadí" "N-ne. Jistě, že ne"
koktám a nejraději bych se zakopala sto sáhů pod zem. Vážně oběd
s ní?! Budu s ní sama?! Vždyť nedokážu spolknout ani sousto!