Až na kraj světa

19

Pouliční lampy vrhaly tajemné stíny a dokreslovaly ponurou atmosféru
ztichlé ulice. Nebydlela jsem v přelidněném centru, kde neony
poutavých reklam zářily celou noc a budily klamný dojem, že den
nikdy nekončí.
Pomalu jsem kráčela úzkými, temnými uličkami a přistihla se, že se
usmívám. Ona si mě všimla.
Nebyla jsem tak naivní, abych si myslela, že je ráda, že mě vidí,
ale to, že se ještě rozhlédla, než odjela...
Byla to lež. Nedívala se po mě a spatřila mě náhodou. Přece nemohla
ani tušit, že tam budu. Nemohla vědět, co se mi honí hlavou. Prostě
se podívala do zrcátka a já jsem byla tak hloupá, že jsem tam stála
jako idiot.

Luxusní, bílý Lexus LC 500 Convertible stál zaparkovaný přímo
před vchodem.
"Vážně jsi nečekala na mě?" odlepila se temná silueta ode zdi a
zahradila mi cestu.
Tracy! Co tu dělá?!
"N-no. N-ne. Jen...Jen se mi nechtělo domů a nevěděla jsem, kam jít"
koktala jsem jako tříletá a děkovala Bohu, že je tma. Moje tvář
doslova hořela. Byl to stud, že mě prohlédla a byly to rozpaky
z toho, že jsem najednou nevěděla co říct.
"Ty lžeš. Už jsem ti říkala, ať to neděláš. Vážně to nesnáším"
dívala se na mě vážně.
"Řekni mi to" přitlačila mě jemně ke dveřím a opřela se o ně rukou
tak, abych nemohla odejít.
Najednou nebylo kam utéct. Její tvář byla tak blízko té mé, že jsme
se téměř dotýkaly.
"Co po mě chceš, Tracy?" zeptala jsem se jen proto, abych se vyhnula
odpovědi.
"Chci slyšet pravdu" odpověděla klidně.
"Tak jo" nadýchla jsem se z hluboka. "Čekala jsem na tebe, protože
jsem tě chtěla vidět."
To přiznání mě šokovalo. Nikdy bych nečekala, že jí něco takového
řeknu, ale ona mi vlastně nedala na výběr.
"Proč?"
"Protože se na mě zlobíš, kvůli tomu, co se stalo včera."
"Vážně? Jak víš, že se zlobím?"
"N-no...já..."
"Nezlobím se na tebe. Zlobím se na sebe a mimochodem...díky za
pomněnky" pohladila mě něžně. "Nikky, to já jsem udělala něco, co
jsi nechtěla. Je to moje chyba, promiň."
Najednou znovu stála u svého auta a chystala se otevřít dveře.
"Takhle to není!" vykřikla jsem zoufale. "Čekala jsem na tebe!
Chtěla jsem tě vidět a chtěla jsem ti říct" hlas se mi zadrhl někde
v krku.
"Co jsi mi chtěla říct?" udělala pár kroků zpátky ke mně.
"Chtěla jsem ti říct, že jsi měla pravdu. Nemiluju ho" zašeptala
jsem, protože jsem měla strach, že mi znovu selžou hlasivky.
"Ne?"
"N-ne. Myslím, že miluju někoho jiného a mám z toho strach."
"Myslíš?"
"Ano. A bojím se, že je to všechno jenom jedna velká lež."
"Můžu udělat něco, aby ses přestala bát?"
"A-ano" vykoktala jsem s námahou a sklopila oči k jejím rtům.
"Dobře. Tak mi to dovol" sklonila se a pootevřela ústa tak, aby
do nich mohla vzít ta má.