Až na kraj světa

18

Strašně ráda potkávám pouliční prodejce květin. Většinou jsou to
studenti a přivydělávají si na brigádě. Pomalu procházejí městem
s plným, pestrobarevným košíkem a nevtíravě čekají na zákazníka.
"Ať vám udělá radost" usmál se na mě chlapec a podal mi krásnou,
maličkou kytičku pomněnek. Ta barva mi připomněla její oči. Jako
kdyby ukradla všechnu modř z oblohy.
"Díky" vylovila jsem z kapsy pár drobných a opatrně schovala ten
křehký zázrak v dlani.
Nevěřila jsem, že by to stačilo jako omluva, ale třeba jí ten dárek
udělá hezčí den, přemýšlela jsem, když jsem jí květiny pokládala
na stůl.

"Ahoj" prošla rychle kolem mě a zmizela za dveřmi Veřiny kanceláře.
Ani nepočkala, až jí odpovím. Takže je naštvaná a zřejmě by to
nespravil ani celý záhon kytek.
"Budu až odpoledne, tak mi tam na dnešek už nic nedávej" ohlédla se
po mě ještě, když stejně kvapně odcházela.


"Dáš si kávu?" zaklepala jsem na její dveře o pár hodin později.
"Jo, jasně. Nech to tady" usmála se, jako by se včera nic nestalo.
Něžná, modrá kvítka byla v malé sklence s vodou a připomněla mi, že
jsem měla v úmyslu se omluvit.
"Ještě něco?" zeptala se bez zájmu, když jsem zůstala váhavě stát.
"Myslela jsem...ehm...myslela jsem, jestli bys třeba dneska nešla
na kulečník" oslovila jsem ji váhavě.
"Promiň, ale dneska se mi to moc nehodí" podívala se na mě chladně.
"T-tak třeba někdy jindy" vykoktala jsem s námahou.
"Jo. Třeba" už ani nezvedla hlavu od klávesnice.

Vešla jsem do malé kavárny hned naproti firmě a sedla si ke stejnému
stolu, jako když jsem tu byla poprvé. Pracovní doba skončila a mně
se nechtělo domů. Filip na mě určitě čekal a já jsem neměla náladu
na rozhovor. Stejně bych jenom opakovala to, co jsem mu řekla včera
a on by se stejně zarputile bránil to pochopit.
V mých myšlenkách byla ONA. Žena, která mě políbila, aniž bych to
čekala. Žena, která mě fascinovala od první chvíle.
Byla tak krásná. Ale to nebylo to, co mě k ní tak přitahovalo.
Byla to její bezprostřednost a skromnost. Její úsměv. Ten letmý
dotek tehdy ve fitku. Ta starostlivost, abych se dostala v pořádku
domů, když ulice zaplavili naštvaní, fotbaloví nadšenci.
Od prvního okamžiku mi dávala najevo, že ji zajímám. Já. Obyčejná
holka, kterou náhodou potkala na tréninku a která se ještě větší
náhodou stala její podřízenou v práci.

Jestli dnes cvičí, tak končí za půl hodiny, podívala jsem se
na hodinky.
"Zaplatím" mávla jsem na dívku u baru a položila na stůl bankovku.
Možná ji dneska ještě uvidím, zadoufala jsem v duchu.

"Vezmu tě domů" vyšla, jak jinak než současně s Larou.
"To není třeba" odmítla překvapivě trenérka a vydala se setmělou
ulicí kamsi k centru.
Chvíli se za ní dívala a pak nastoupila do bílého auta,
zaparkovaného u silnice.
"Čekáš na mě?" otočila se, když mě zahlédla ve zpětném zrcátku.
"N-ne" zalhala jsem.
"Škoda" usmála se a otočila klíčkem.
Tohle nebylo déja vu, tohle už se stalo, došlo mi, když koncová
světla zmizela v zatáčce.
Ale já jsem čekala na ni. Možná, že jsem na ni čekala už tehdy.