Až na kraj světa

13

Způsob jakým se na mě usmála, mě donutil prudce vstát a jít otřít
neexistující kapky vody na kávovaru. Nesmyslnost téhle činnosti
byla tak do očí bijící, že jí muselo být okamžitě jasné, jak
zmateně se cítím.
"Ne" odpověděla po chvíli. "Já tohle nedělám. Tohle jsi chtěla
slyšet?" podívala se na mě pobaveně.
Další z otázek na které nemůžu odpovědět, protože kdybych se o to
pokusila, s největší pravděpodobností by mi selhaly hlasivky. Proč
se sakra musí ptát na takové věci?!

"Kdy se vrátíš?" zeptala jsem se nakonec a dala si záležet, aby to
vyznělo jako obyčejná, neosobní otázka.
"Ve čtvrtek" usmála se.
"Jedeš jen na týden?" překvapilo mě. Už jsem si všimla, že všechny
její cesty trvaly podstatně déle.
"Ano" kývla a napila se ze svého šálku.
"Zkrátila jsem to. Na příští víkend mám nějaké plány" mrkla na mě.
"Musím jít" podívala se na hodinky. "Kdyby ses chtěla ještě na něco
zeptat, víš, kde mě najdeš."

Zítra odjede a já budu mít týden na to, abych se rozhodla, jestli
tu zůstanu a hlavně zvládla ten neuvěřitelný chaos v sobě. Sedm dní.
Příliš málo na to, abych pochopila, co se se mnou děje a příliš
mnoho na to, že bude pryč. Nepotkám ji cestou do své kanceláře,
neuvařím jí kávu a neuvidím její úsměv, když mi za ni poděkuje.
Sedm dní.

I já jsem měla na příští víkend plán. Závody na které jsem dřela
celý rok, byly tady. Najednou ale postrádaly ten význam, který měly
ještě před měsícem. Filip s trenérem tím žili a já jako bych
najednou nechápala, proč to vlastně dělám. Neuvidím ji celý týden.

"Já se z tebe zblázním!" řval na mě David. "To ses jako zrovna teď
rozhodla hodit všechno za hlavu?! V sobotu jsou přebory! Otravuju
se tady s tebou celý rok, tak se seber a začni makat nebo se mi
kliď z očí!"
"Ježíši, klid" pokrčila jsem provinile rameny. "Jsem prostě utahaná.
Navíc ta salátová dieta. Jak mám sakra tahat činky, když skoro
nejím?"
"A guláš se šesti bys nechtěla?! Je to stejné jako loni, předloni
i před tím a najednou ti to vadí?! Moc dobře víš, že bez toho to
nejde, tak mi tu přestaň brečet a začni něco dělat!"

Není to o salátech ani o těžkých závažích. Je to o tom, že včera
se měla vrátit, ale do práce nepřišla. Nevím, kde byla ani jak
dlouhou a únavnou cestu musela absolvovat, ale vím, že jsem doufala,
že ji uvidím.
Ani Lara se neobjevila, takže jsem mohla jenom předpokládat, že
jsou spolu.
Musím se sebrat. Zítra je velký den a já to musím zvládnout. Musím
do toho dát všechno, protože jinak by to byl zbytečný rok a
zbytečná dřina.