Až na kraj světa

21

"Oběd?" nakoukla do mé kanceláře téměř v poledne.
"Nemůžeme spolu obědvat každý den" poukázala jsem na skutečnost,
že jsme se dohodly náš vztah zatím držet pod pokličkou.
Nešlo ani tak o Vero a ostatní dívky v práci, jako o náhodné,
všudypřítomné fotografy a novináře.
Zatím jsme měly štěstí, ale jednou ho mít nebudeme a naše fotka se
hned druhý den ocitne na titulní stránce nějakého bulvárního plátku.

"Tak ještě dneska, jo?" mrkla na mě, když za sebou zavřela dveře
a vzala mě do náruče.
"Musím?" usmála jsem se a nabídla jí ústa k polibku.
"Mhm" zavrněla tiše. "Dneska je to důležité."
"Myslela jsem, že to oslavíme až večer" přiznala jsem, že i já vím,
co je dneska za den.
"Večer taky, ale chci s tebou být už teď" pošeptala mi do ucha.
"Počkám u auta."

Nádherná kytice třiceti rudých růží mi vyrazila dech. Za každý den
jedna. Za každý nádherný den s ní. Jako by to bylo teprve včera,
co mě poprvé políbila.
"Jsou krásné, děkuju" vzala jsem pod stolem její ruku do své.
"Jako ty" usmála se něžně. "Nikky já vím, jak nepříjemné je, že nás
každou chvíli někdo obtěžuje, protože mě poznal a chce podpis.
Já...Jsem ti moc vděčná, že kvůli tomu nejsi naštvaná a bereš to
tak, jak to bereš."
"Vždyť o nic nejde" přerušila jsem ji. "Nám to přece nic neudělá a
pro ně je takové setkání něco, na co nezapomenou celý život. Jsem
ráda, že jim těch pár minut dopřeješ.
"Díky" věnovala mi další ze svých úsměvů.

"Počkej" zastavila mě, když jsme vystoupily z auta a já se chystala
vrátit do kanceláře.
"Budu muset odjet. Nabídli mi práci, kterou nemůžu odmítnout. Je to
prestižní akce za hodně peněz a firma teď potřebuje finanční
injekci."
"Kdy?"
"Pozítří."
"J-jo. Jasně." Věděla jsem, že to jednou přijde. Věděla jsem to,
ale to neznamenalo, že jsem na to připravená.
"Na jak dlouho?"
"Tři týdny."
"Dobře" otočila jsem se k odchodu. Balvan, který se mi právě usadil
na hrudi, vážil tunu. Zvykla jsem si na její každodenní přítomnost.
Na její objetí a polibky. Na tisíc malých něžností, které najednou
nedostanu.
"Nikky, počkej!" vzala mě do náruče. "Nic mezi námi to přece
nezmění. Vrátím se."
"J-jo. Já vím" odtáhla jsem se.
"Ne, nevíš" přitiskla mě k sobě znovu. "Tohle není plánovaná akce.
Je to módní přehlídka, na kterou mě pozvali, protože některá z holek
nemůže. Nevěděla jsem to. Kdyby ano, řekla bych ti to včas."
"To je dobrý. Nedělej si s tím starosti. Je to přece tvoje práce"
přinutila jsem se k úsměvu.
"Ne. To není dobrý. Já vím, že není a už se to nestane. Slibuju."
Nedokázala jsem odmítnout její rty. Nedokázala jsem to dneska a
nedokázala bych to ani v budoucnu. Něžně se pohybovaly po těch mých
a dávaly mi pocit výjimečnosti.

"Kolik...Kolik vás tam vlastně bude?" zeptala jsem se, když jsem ji
vysadila na letišti a doprovodila ji k hale.
"To nevím. Je to největší módní přehlídka roku, takže asi dvacet
nebo třicet?"
Dvacet nebo třicet nejkrásnějších žen bude následující týdny v její
bezprostřední blízkosti. Budou se na ni usmívat a možná... Možná
budou chtít být s ní. Nebo možná bude ona chtít být s některou
z nich.
"Nikky" objala mě. "Všechny ty holky znám už léta. Kdybych měla
zájem si něco začít, udělala bych to už dávno" pochopila okamžitě
o co tady jde.
"Nechci žádnou z nich. Chci tebe" políbila mě a bylo jí úplně jedno,
že v tom davu lidí kolem nás, může být tisíc senzacechtivých
novinářů.