Až na kraj světa

10

"Omlouvám se. Ten časopis vyšel dneska. Měla jsem to čekat a vzít
tě někam jinam" řekla rozpačitě, když jsme nasedly do auta.
"Jo. A někde jinde by to bylo úplně stejný" rozesmála jsem se.
"Ty nejsi naštvaná?" podívala se na mě překvapeně.
"A proč bych měla?"
"Lidi většinou štve, když nás pořád někdo otravuje."
"Tracy, jsi krásná žena. Je pochopitelné, že přitahuješ pozornost.
Zvlášť, když jsi na dnešní titulce módniho guru."
"Myslíš si, že jsem krásná?" zeptala se s úsměvem.
"N-no" zamumlala jsem a nervózně si zapnula pás. "Ten chlap ti to
přece řekl, ne?"
"Nezajímá mě, co řekl nějaký chlap. Zajímá mě, co si myslíš ty"
mrkla na mě.
"Tak co? Jsem?" škádlila mě, když se nedočkala odpovědi.
Jsi ta nejkrásnější žena, co jsem kdy viděla. Mohla bych se na tebe
dívat pořád a nikdy by mě to neomrzelo. Tohle všechno mi letělo
hlavou, když jsem se k ní otočila.
"Ano. Myslím si, že jsi hezká" řekla jsem nakonec lhostejným tónem.
"Říkáš to, jako kdybys to nikdy neslyšela" věnovala mi zvědavý
pohled. "Tvůj přítel ti to určitě opakuje každý den."
"J-jo. Filip je fajn" zadrmolila jsem zbrkle. Až příliš zbrkle
na to, aby si toho nevšimla.
"Jestli chceš, vezmu tě na místo, kde nás nikdo určitě otravovat
nebude" odvedla jsem rychle hovor jinam.
"Prima. Tak mě veď" položila ruce na volant.

Maličký sport bar na nás dýchl klidným přítmím a nevtíravou vůní
čerstvě mleté kávy. U malých stolků sedělo jen několik málo dvojic,
něžně se držících za ruce a tichá hudba dokonale dotvářela
pocit soukromí.
Sedly jsme si až úplně dozadu, stranou od ostatních.
"Páni. Tohle místo je skvělý" rozhlédla se kolem sebe nadšeně.
"To hlavně proto, že už je docela pozdě. Přes den to tu vypadá
trochu jinak" vysvětlila jsem jí.

"Co si dáš, zlato" oslovil mě stařičký barman. "Ovocný šejk jako
vždycky?"
"Ne ne, Ernste. Žádný cukr. Jen vodu s citrónem" odpověděla jsem
trochu otráveně. Tohle mě na sportu štvalo fakt nejvíc. Milovala
jsem dobré jídlo i pití a jednou za čas jsem se toho prostě musela
vzdát.
"A vy, slečno?" oslovil Tracy.
"Budu solidární" mrkla na něj. "Dám si totéž."
"Jak si přejete, dámy" odešel s úklonou.

"Hraješ?" kývla směrem ke kulečníkovému stolu.
"Trochu" zalhala jsem bez uzardění. V tomhle jsem byla vážně dobrá.
Filip mi z legrace říkal, že jsem se už musela narodit s tágem
v ruce. Hrál docela slušně, ale vždycky jsem ho porazila.
"Zahrajeme si?" zeptala se vyzývavě.
"Proč ne" souhlasila jsem. Mimochodem, byla bych jí schopná
odkývat i to, že Země je placatá, kdyby o to stála.

Už po rozstřelu jsem musela uznat, že hraje skvěle. Moje ohleduplné
rozhodnutí udělat pár zbytečných chyb, vzalo okamžitě za své.
Porazit ji, bude chtít víc než jen moji obvyklou, rutinní hru.
"Lhaha jsi" zkonstatovala o pár minut později.
"Trochu" pokrčila jsem rozpačitě rameny.
"Tak už to nikdy nedělej. Nesnáším to" podívala se na mě vážně.
"Byl to jen žert, promiň" sklopila jsem hlavu provinile.

"Tohle si budeme muset někdy zopakovat" usmála se, když jsme se
posadily zpátky ke stolu. "Už dlouho jsem ti takhle nezahrála."
"Ani já" musela jsem uznat její kvality.
Nakonec to byla ona, kdo vyhrál a mně to překvapivě ani nevadilo.
Nechala bych ji zvítězit i kdyby neuměla vzít tágo do ruky. Jenom
proto, abych znovu slyšela její smích.

"Tak jak zítra?" zeptala se vážně. "Uvidíme se v práci nebo se už
budeme potkávat jen náhodou v tělocvičně?"
V její společnosti jsem se cítila tak příjemně, že jsem skoro
zapomněla na problém, který chtěla dnes večer vyřešit. Vlastně si
na mě udělala čas jen kvůli tomu, uvědomila jsem si zklamaně.
"Přijdu" odpověděla jsem zdráhavě. "Ale neslíbím ti, že zůstanu
natrvalo. Počkám, až se vrátíš a do té doby se rozhodnu."
"Dobře" přikývla. "Zítra se za tebou zastavím a všechno ti ukážu a
vysvětlím."

"Tohle bylo nejlepší rande na jakém jsem kdy byla" zasmála se, když
mě vyprovodila až ke dveřím.
"A bylo to rande?" zeptala jsem se neuváženě a okamžitě toho
litovala.
"Chtěla bys, aby bylo?" naklonila se ke mně blíž.
"Tak dobrou noc" políbila mě na tvář, když pochopila, že neodpovím.