Až na kraj světa

3

Domů jsem dorazila okolo půlnoci. Filip už spal. Byla jsem ráda.
Nechtěla jsem mluvit o tom co se dneska stalo. Nechtěla jsem, aby mi
něco vysvětloval.
Potichu jsem si lehla a nastavila budík na 6:00. Zítra mě čekal
první den v práci a já rozhodně nechtěla přijít pozdě. Před usnutím
jsem ještě přemýšlela o své pracovní náplni. Vero mi nedala žáný
prostor na otázky a těch jsem měla spoustu. Do mých myšlenek se ale
stále nenápadně vkrádala ONA. Žena z dnešního večera. Zavřela jsem
oči a znovu viděla tu krásnou tvář. Vůbec jsem nechápala, proč
na ni myslím. Nejsem na holky. Nikdy jsem nebyla a nikdy mě to ani
nenapadlo. Mám doma nejúžasnějšího chlapa na světě, tak proč????

Když zazvonil budík, měla jsem pocit, že jsem teprve usnula. Líně
jsem se protáhla a ......sakra! Práce!!!! Okamžitě jsem vstala a
zamířila do sprchy. Včera jsem vůbec nepřemýšlela o tom, co si dnes
vezmu na sebe. Vero byla, na můj vkus, oblečená vyzývavě s výrazným
líčením. To rozhodně nebyl můj styl. Navíc venku bylo teplo a já
potřebovala dlouhý rukáv. V poslední fázi tréninku už jsme pracovali
na vyrýsování svalů a já nestála o to aby na mě každý zíral nebo
nedej bože sahal.
Rychle jsem se osušila a otevřela skříň. Moc na výběr stejně nebylo.
Sukně jsem nenosila a co se kalhot týče.....džíny.....džíny....džíny.
Nakonec jsem se rozhodla pro bílé tílko, černé rifle a černou košily.
Tu jsem zastrčila do kalhot a nechala ji rozepnutou. Vlasy jsem si
stáhla do culíku a jemně se nalíčila. Filipovi jsem napsala vzkaz,
že přijdu z práce rovnou do fitka, ale že netuším v kolik to bude.
Bylo půl osmé. Nejvyšší čas vyrazit.

Došla jsem k budově kde sídlila agentura a zjistila, že neznám
číselný kód pro vstup. Rozhlédla jsem se po nějakém zvonku, když
v tom se otevřely dveře a vyšel recepční. "Dobré ráno, slečno. Paní
ředitelka vás již očekává. "Dobré ráno" odpověděla jsem a vydala se
k výtahu. Zmáčkla jsem nejvyšší poschodí a snažila se nebýt nervózní.
Cestou k Veřině kanceláři jsem minula asi osmero dalších dveří.
Zvláštní. Když jsem tu byla poprvé, vůbec jsem si jich nevšimla.
Bylo přesně osm. Zaklepala jsem a vešla.
Vero seděla za svým psacím stolem. Na tom nebylo nic zvláštního
a dalo se to předpokládat, když na mě už čekala, ale...Zrovna líbala
dlouhovlasou černovlásku, která ji seděla na klíně.
"P-pardon" zakoktala jsem a couvala zpět na chodbu. "Ne ne. Zůstaň"
zavolala na mě. "Teď běž, zlato. Dokončíme to později" usmála se
na dívku. Ta se kolem mě rychle protáhla a vyšla ze dveří.
"Omlouvám se. Dnes jsem tu byla brzy a nevšimla jsem si kolik už je
hodin" řekla Vero a zkoumavě si mě prohlížela. Najednou mi došlo, že
to udělala schválně. Zajímala ji moje reakce na tuhle choulostivou
chvilku. Naštěstí jsem se asi netvářila tak šokovaně, jak šokovaná
jsem opravdu byla.
"To je v pořádku. To spíš já se omlouvám za vyrušení" řekla jsem tím
nejvíc lhostejným hlasem jakého jsem byla schopná a nasadila výraz
'byla to normálka'.
"Posaď se" ukázala na židli naproti svému stolu. "Tady je smlouva.
Pozorně si ji přečti a pokud ti bude vyhovovat, tak podepiš." Vstala
a šla udělat kávu. "Tohle bude také tvoje práce. Ve smlouvě to sice
nenajdeš, ale tak nějak předpokládám, že mi asistentka kafe uvaří"
zasmála se. "Samozřejmě. Žádný problém" usmála jsem se a vrátila se
k papírům na stole. Byla to normální, dobře právně ošetřená pracovní
dohoda mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. "Tady čti, prosím,
velmi pozorně" řekla Vero, když jsem došla k poslední stránce.
Jako první tam byla cifra znázorňující výšku mého platu. Překvapeně
jsem zvedla hlavu a podívala se na ženu, která se tvářila, že se
dívá z okna. "Čti dál" poručila mi, aniž by se na mě podívala.
Zbytek stránky byl stručně řečeno smlouvou o naprosté mlčenlivosti.
Zkrátka, chci-li pro tuto firmu pracovat, nebudu o své práci nikde a
s nikým mluvit.
Natáhla jsem se po tužce. "Jsi si jistá?" zeptala se mě. "Jistě.
Nemám s tím problém" odpověděla jsem a podepsala. "Tak prima"
vzala si ode mne smlouvu a položila si ji na stůl mezi ostatní papíry.
Pak mi podala ruku. Vím, že už to víš, ale já jsem Vero a všichni si
tu tykáme. "To je fajn" odpověděla jsem a opětovala její stisk.

Do prvního castingu zbývala ještě hodina. Vero tedy měla dost času
mi všechno ukázat a vysvětlit. Šlo v podstatě o to, že dívka přijde
nejprve ke mně, vyplní dotazník a pak teprve se jí ujme ředitelka
a udělá s ní pohovor. Do toho budu brát telefony a informovat
budoucí rádobymodelky o tom, jak to u nás chodí, domlouvat s nimi
schůzky na konkrétní datum a čas a zadávat je do počítače. Zkrátka
budu plánovat pracovní den nejen Veře ale i dalším osmi dívkám, které
ještě ani neznám.
Proběhla jsem Veřin program na tento týden, abych znala její
zvyklosti a časovou posloupnost a zjistila, že na rozdíl
od ostatních, má i v tomhle neskutečný chaos. Zvedla jsem tedy
telefon a přeobjednala čtyři dívky na jiné termíny tak, aby ředitelka
mohla v pátek skončit už po obědě. Vysloužila jsem si za to nadšený
dík a pusu na tvář. Musím přiznat, že to mě trochu překvapilo, ale
nepřikládala jsem tomu žádný velký význam.
Ještě mě požádala, abych jí do budoucna vyčlenila nějaký čas
na kadeřnici, kosmetiku, nehty a podobné záležitosti. Takhle to prý
vůbec nestíhá a musí tam chodit až večer. Napsala jsem si jak často
kam chodí a kolik času tam tráví a moje příprava k 'plánování jejího
života' byla kompletní.