Až na kraj světa

8

"Ahoj" pozdravil Tony a rychlým krokem zamířil ke dveřím kanceláře.
"Zase pozdě?" zasmála jsem se jeho provinilému výrazu.
"No jo. Vero mě roztrhne" otevřel bez zaklepání.
Nespletl se. Ředitelčin hlas tentokrát nezněl jen otráveně. Byla
fakt naštvaná. Uvědomila jsem si, že na něj s další umělou
blondýnkou čeká už víc než deset minut.
"Niky, udělej nám tři kávy" vykoukla ze dveří. "A vodu, prosím"
doplnila objednávku.
"Jo, a tu další zdrž dokud tu neskončíme" požádala mě ještě.
Ta 'další' měla přijít až za hodinu, takže jsem moc nechápala Veřinu
nervozitu. Většina holek se u ní zdržela sotva půl hodinky.
"Jistě" kývla jsem a vstala od stolu, abych připravila požadované.

Telefon jako by se rozhodl, zkomplikovat mi život. Sotva jsem ho
položila, zazvonil znovu a potom ještě několikrát. Naštvaná šéfka,
marně čekající na svou kávu bylo to poslední, co jsem potřebovala.
Rychle jsem naskládala šálky na tác a doplnila je sklenicemi
s vodou a ledem. Loktem jsem stiskla kliku u dveří a...
Místností se rozlehl hlasitý zvuk tříštícího se skla a porcelánu.
Blonďatá dívka sténala nahá na prostorné sedačce s doširoka
roztaženými stehny a Veřinou tváří zabořenou ve svém klíně. Nad
nimi se skláněl Tony s obrovskou boulí na kalhotách a kamerou se
snažil zachytit co největší detail.
"Do prdele!" zavrčel. "Budeme to muset sjet celý znova" podíval
se na mě otráveně.
"Co se tu děje?" ozval se za mnou Tracyn hlas.

Jediný pohled na celou tu scénu a můj šokovaný výraz jí stačil, aby
pochopila situaci.
"Neřeklas jí to?!" otočila se ke své společnici.
Veřino mlčení jí bylo dostatečnou odpovědí.
"No prima" zavrtěla nevěřícně hlavou.
"Vy to tady ukliďte a dodělejte, co máte. A ty pojď" vzala mě
za paži a vystrkala mě ven.

"Nikky" podívala se na mě vážně asi o půl hodiny později, když
před nás číšník postavil sklenice s džusem.
"Asi ti nemusím vysvětlovat, že nejmíň polovina těch holek co k nám
přijdou, by si modelingem nevydělala ani na slanou vodu. A když
nevydělávají ony, nevyděláváme ani my. Takže ano. To co jsi viděla,
je taky naše práce. Je samozřejmě obrovská chyba, že ti to Vero
neřekla a nedala ti tak možnost se rozhodnout. Můžeš to ale udělat
teď. Pokud mi řekneš, že o práci u nás nemáš zájem, prostě jen
roztrháme smlouvu a budeme se tvářit, že se to nikdy nestalo."

"Nemusíš  se rozhodnout hned" usmála se, když jsem jí odpověděla
dlouhým mlčením. "Teď tě odvezu domů a ty si to můžeš rozmyslet."
"P-promiň, ale tohle nemůžu" vykoktala jsem.
"Co? Zvedat telefony a vařit kafe?"
"N-ne. Točit tyhle věci."
"To po tobě přece nikdo nechce" rozemála se. "Svou pracovní náplň
znáš a ta se v žádném případě nezmění. Ty jsi asistentka a ony...
Ony jsou...Řekněme herečky?"

"Zavolej mi" podala mi vizitku, když jsem vystoupila z auta už před
domem. "A... promiň" dodala tiše.