Až na kraj světa

17

Ona mě políbila! Bylo to stejně dokonalé jako v mém snu, na který
bych nejraději zapomněla. Ty hebké rty se opatrně a pomalu
pohybovaly po těch mých. Bylo to jako sen. Bylo to... Já vlastně
nevím, jaké to bylo. Ale...Líbilo se mi to. Líbilo se mi to tak, že
jsem si přála, aby to nikdy neskončilo. Nedalo se to srovnat s tím
vlhkým, hladovým polibkem, který jsem dostávala od Filipa a ze
kterého bylo víc než jasné, o co mu jde. Ona nechtěla nic víc. Byla
něžná a užívala si ten okamžik stejně jako já.

"Tohle přece nemůžeme" zadrmolila jsem zmateně, když mi to celé
došlo a prudce jsem ji od sebe odstrčila.
"A proč ne?" zeptala se.
"Nejsme samy. Ty...Ty máš Laru a já..."
"Víš to jistě?" podívala se na mě vážně.
"Ano. Já...."
"Nemiluješ ho" přerušila mě.
"T-to... To není pravda" vyrazila jsem ze sebe s námahou tu lež.
"Kdyby ano, nebyla bys tu. Byla bys s ním."
"Proto už musím jít" vyhrkla jsem zbrkle. "Zítra přijdu. Měj se."
Nechala jsem ji stát na chodníku a rozběhla se po schodech do našeho
maličkého bytu. Do bezpečí.

Filip už spal. Nepřekvapilo mě to. Musel být unavený. Přitiskla jsem
se k jeho horkému tělu a a snažila se zaplašit ten zmatek, který
jsem v sobě měla.
"Miláčku" otočil se ke mně. "Už jsi doma?"
Objal mě a já jsem pochopila, že byla chyba se ho dotýkat.
"Stýskalo se mi" šeptal a způsob, kterým to udělal mi prozradil,
že chce víc.
"Filipe, ne. Jsem utahaná" zaprosila jsem tiše.
"To jsi teď pořád" převalil se na mě.
"Přestaň. Pust mě" zkusila jsem to ještě.
"Nikky, co vlastně chceš? Požádal jsem tě o ruku. Ty jsi
neodpověděla a nespali jsme spolu celé věky. Je tak nepochopitelné,
že po tobě toužím?!" Teď už se naštval a vztekle vstal z postele.
"Tak mi řekni co chceš. Udělám cokoli. "
Ty už nemůžeš udělat vůbec nic, uvědomila jsem si. Už nechci, aby
ses mě dotýkal. Nechci se s tebou milovat. Nic od tebe nechci.

Moje myšlenky mě šokovaly. Ona měla pravdu. Nemiluju ho. Ano, mám
ho ráda, ale stejně tak mám ráda Davida a spoustu dalších lidí.
Tohle není láska. Tohle není láska pro mě.
"Filipe, my se k sobě přece vůbec nehodíme" odpověděla jsem
s rozmyslem.
"Co?! Co to říkáš?! Máme stejné koníčky. Myslíme stejně. Obětujeme
spolu všechno, abychom uspěli. Tak co myslíš tím, že se k sobě
nehodíme?!"
Nervózně přecházel po místnosti a snažil se pochopit, co mu chci
říct.
"Já" zaváhala jsem. "Já tě nemiluju. Ani ty mě" snažila jsem se ho
uchlácholit, když jsem spatřila ten jeho zoufalý pohled.
"Co mi to tu říkáš?! Kdy jsi přišla na to, že tě nemiluju?! Jsi
jediná žena, se kterou jsem si jistý, že chci strávit zbytek života!
Miluju tě! Nikky! Já chci být jenom s tebou!"
"Ale já s tebou ne" odpověděla jsem a byla si jistá tím, co vyšlo
z mých úst. "Filipe, promiň. Já to necítím jako ty."
"To je mi jedno! Miluju tě! Nikdy se tě nevzdám!" podíval se na mě
tak, jako ještě nikdy.
"Přesto asi budu spát v pokoji vedle" zvedla jsem se z postele a
zavřela za sebou dveře.