Vzpomínky na minulost

1. Mít pro co žít

Sid procházela cestou u lemurů a přemýšlela, kolik se toho za posledních deset měsíců stalo. Loni na jaře zemřela její babička a jí se konečně otevřela možnost normálně žít. Do té doby musela dělat co řekne, její hrozby ohledně Eda byly jasné. Pokusila by se vzepřít a on bude trpět, tak ji držela v Londýně na škole celé roky. Zkusila to říct mámě, ale ta neposlouchala. Firma a Ed byli přednější, protože on byl na sklářské škole a bylo důležité, aby jí dokončil. Oba pak měli jednou převzít firmu, že to ona nechce nikoho nezajímalo. Nejprve obchod s potom marketing. Nesnášela oboje, ale postupně si našla svoje úniky. Malovala, to jí uklidňovalo, taky měla v Londýně svoje tajné místo. Klidnou oázu kam mohla utíkat. Vlastně na tyhle chvíle vzpomínala ráda.

Když přijela na pohřeb znovu zkusila přesvědčit rodiče, že tohle není to co by chtěla dělat. Bohužel vliv babičky byl příliš velký, navíc i Ed jí nebyl oporou. Měla zprávy a emaily, které by dokazovaly jak moc jí babička mučila, ale k čemu to. Ona pro ně nebyla lidská bytost jen další obchodní položka. Nejvíc ji zklamal právě Ed, roky ho chránila a on se k ní otočil zády. Takže se vrátila do Londýna, ale jen na pár dní. Ukončila školu zabalila si věci a vrátila se do Čech. Před tím naposledy navštívila místo, které tak milovala. Prožila tam toho opravdu spoustu. Byt v Plzni si pronajala, přestože by měla i na jeho koupi. Celé roky totiž malovala a ilustrovala na zakázku a byla v tom dost úspěšná. Nebylo to něco čemu by se chtěla plně věnovat, ale byl to koníček, který jí dělal šťastnou. Hodně pro ni znamenalo, že jí v tom podporoval někdo, kdo jí byl blízký. Zároveň to byl někdo koho milovala, ale věděla, že spolu být nemůžou a respektovala to.

Po půl roce přišla nabídka jít pracovat sem, měli tu místo a jí to přišlo fajn. Návrat do rodného města jí neděsil, nikdo by jí stejně nepoznal. Z mladé holky s tmavými krátkými vlasy, což byl její vzdor vůči matce, se teď stala dlouhovlasá blondýnka. Matka zuřila, když se nechala ostříhat, ale byla moc daleko a nic s tím nezmohla. Taky vyměnila svoje černé oblečení za barevné a volné kousky za ty upnuté. Ze Sidonie Anny Novotné se stala Anna Novotná, tak to teď měla i oficiálně v občance. Obrázky a ilustrace vždy podepisovala Sid, u toho zůstala i teď. Pořád malovala, měla i stálé zákazníky. Dokonce několik londýnských institucí, její malby dávalo do dětských průvodců a publikací. Minulý týden jedny ilustrace zrovna dokončila, byli pro botanickou zahradu. Zatím tu ani nikoho známého nepotkala. Možnost tu byla, její rodiče byli mecenáši zdejší zoo.

Pracovala teď u žiraf s Eliškou, byla to úžasná strašně pozitivní ženská, hned si sedly, taky žila s místním fotografem Robertem. Její máma tu byla hlavní veterinářka. S Eliškou teď krájely jablka a mrkev na odpolední krmení. U žiraf se jí líbilo, v Plzni u nich taky pracovala dva měsíce před odchodem. Začínala tam, ale v pavilonu plazů, byla to zajímavá zkušenost. Eliška se zrovna ptala co nového. "No tak co Ančo, jak se ti tu zatím líbí. Doufám, že tě ta ranní hádka v infocentru nevyděsila. On se Albert a Adam nemají v lásce. Respektive Alberta štve, že se ho Adam nikdy nebál." "Je to super všichni jsou tu moc fajn, jsem tu ráda. Nevím proč by mě to mělo vyděsit, Adam měl pravdu a Albert se choval jako idiot." "Páni myslela jsem, že se lekneš. Zatím jsi měla dost štěstí on je Adam celkově morous víš?" "Každý jsme nějaký a já s ním zatím problém neměla." Zrovna přišla Anežka a neměla moc dobré zprávy. "Ančo pamatuju si to dobře, že v Plzni jsi u hadů pracovala docela dlouho." "No čtyři měsíce, proč se ptáš."

Anežka neměla dobrou náladu, zrovna byla svědkem fakt nepříjemné reakce Adama na zprávu, že bude mít novou posilu. Bob měl bouračku a teď bude pár měsíců mimo. Adamův děda, který tu dřív dělal ředitele a teď tu stále ještě externě pracoval, z toho taky nebyl nadšený. Reakce Adama se totiž dala čekat, on nesnášel nové lidi u sebe v pavilonu. Prostě to bylo jeho území a on si ho chránil. Před mnoha lety mu tragicky zahynuli rodiče, pak byl v armádě. Před třemi lety se vrátit domů po několika letech v Londýně. Byl kapacita, ale bylo lepší ho nedráždit, bála se co se stane. "Víš Bob měl autonehodu, nemohl za ní, ale bude pár měsíců mimo a je potřeba k plazům chodit pomáhat. Zatím by jsi to střídala, než zjistíme na jak dlouho to všechno bude." "Aha tak dobře já s tím problém nemám." Anežka na ni nedůvěřivě koukala, opravdu čekala, že po tom ranním výstupu se tam bude bát. "Hlavně prosím tě, kdyby na tebe byl Adam hnusný, křičel na tebe, tak to řekni mě, nebo jeho dědovi." "Doktor Hruška je fajn, pamatuju si ho z přednášek v Plzni. Hele já myslím, že si děláte zbytečné starosti." Tím to uzavřela.

Večer si v bytě vzala večeři na gauč. Tenhle byt už byl její vlastní, smlouvu v zoo měla na neurčito a chtěla tu zůstat. Nebyl velký, jedna velká obytná místnost a k ní ložnice. Jí to, ale bohatě stačilo, taky tu měla několik zarámovaných obrazů. Nejoblíbenějším obrazem byla olejomalba Reptile House, navíc ten obraz měl svoje dvojče. Měla hodně důvodů tu zůstat, hlavně jí opravdu lidé v práci i místní zoo přirostli k srdci. Navíc tu byl Raul, nezdárný bratr jak ho nazývala babička, měli zakázáno se s ním vídat. Takže už před mnoha lety ho kontaktovala a byli ve spojení stále. Měla ho moc ráda, byl to úžasný pozitivní chlap s báječným smyslem pro humor. Teď si vzala do ruky skicák a začala malovat. Nejraději malovala výjevy z běžného života, to co viděla nebo prožila. Taky ráda malovala zvířata, v práci o téhle její zálibě nikdo nevěděl. Neřekla to ani Elišce. Teď skicovala včerejší odchyt jedné vodušky, kvůli vyšetření, pomáhal jim Adam. Fakt nebyl zrovna milý, ale to co člověk prožije ho ovlivní, minulost se neptá prostě je a ovlivňuje současnost, tak jí to kdysi kamarád řekl. Tady to zvládne, tady bude mít pro co žít.