Vzpomínky na minulost

10. Pravdou k lásce

Sid tiše plakala Adamovi v náručí, nevěděla jak dlouho. Nakonec se odvážila odtáhnout a podívat se na něj, měla strach jak moc bude naštvaný. Jenže on nebyl, to jak se na ji díval ji dalo naději. "Snažila jsem se ti to říct, ale nejdřív jsem nevěděla jak a teď jsem se bála, že se budeš zlobit." Adam jí pozoroval, byla tak zničená z toho, že viděla rodiče. Chápal jí, konečně mu i došlo, proč s ním dnes tak nutně chtěla mluvit. "Já se přece nezlobím, spíš teď spousta věcí dává daleko větší smysl. Od doby co tu jsi, se mi začaly vracet vzpomínky na Londýn. Bylo to něco co jsem nedokázal pochopit a nevěděl jsem co s tím." "Došlo mi to po té naší hádce, když jsi mluvil o minulosti. Tehdy jsem si uvědomila, že ti to musím říct." "Tak víš co, teď tě dáme trochu dopořádku a večer budeme mít dost času si promluvit." "Děkuju Adame, nečekala jsem, že mě to tak zasáhne od pohřbu jsem je neviděla." "To mi došlo, jen jedna otázka před večerem. Raul to ví?" "Ano ví, pořád se vídáme, vlastně u něj i občas přespím." Adam se na ní usmál a otevřel dveře, skupina už byla pryč a tak nechal Annu, aby se doběhla upravit, bylo jasně vidět, že plakala.

Adam ještě prošel expozici a když se blížil k zázemí viděl jak z něj vyšli Novotní s dědou a odcházeli z pavilonu. Opravdu musel krotit nutkání jim něco říct, ten doslova panický strach u Anny byl úplně hmatatelný. Taky si musel přiznat, že se mu strašně ulevilo. To jak se teď potácel mezi city k Anně a vzpomínkami na city k Sid ho mátlo a nevěděl co s tím. Teď bylo všechno jasné a on věděl, že cesta zpátky už není. Sid se upravila a podařilo se jí i zamaskovat stopy pláče. Adam reagoval líp než čekala, uvědomila si, že měl strejda pravdu byli v tom spolu. City k Adamovi byli stejné jako v Londýně, nebo naopak ještě silnější. Teď si musí promluvit a uvidí se co dál. Našla ho jak sedí v zázemí a prochází postupy a píše si harmonogram. "Myslela jsem, že už to znáš z paměti." "To ano, ale nějak mě to uklidňuje, moc chci, aby se odchov povedl i tady."

Adam se na ní díval a pak si všiml, že má řetízek zase pod tričkem.
"Od doby co jsi tady, jsem přemýšlel co na tom řetízku máš." "Pořád ho nosím nesundala jsem ho od doby co jsi mi ho dal. Stejně jako ty tady máš ten obraz." "Děda se mě na něj mockrát ptal, nikdy jsem mu pravdu neřekl." Sid se na něj usmála. "Víš já mám doma stejný, namaloval jsem tehdy dva. Chtěla jsem mít tu památku taky." Adam si uvědomil, že pro ně teď něco začíná. Ještě udělali všechno potřebné a domluvili se s Robertem ohledně focení. Pak už byl čas zavřít pavilon a Sid došla vyzvednout jídlo. Radek se překonal, měli malé řízky, které jim zbudou i na pozdní večeři, bramborovou kaši a talíř nakrájené zeleniny. Adam zrovna kontroloval kamery když se vrátila. Zahrada už byla zavřená, děda se byl před chvilkou rozloučit a tak už tu byli sami. Nahoře u terárek, kde bylo největší teplo, měli připravené spaní.

Sid seděla na složených dekách a s Adamem večeřeli. Stihli si toho hodně říct, co všechno se dělo za ty tři roky. Adam byl strašně naštvaný, že Sid to měla s babičkou ještě horší než, když byl v Londýně. Vyprávěla mu o věcech kolem pohřbu, jak ani tehdy nechtěli pochopit co chce ona. "Jednomu nerozumím, proč jsi jim ty emaily neukázala, nebo třeba aspoň Edovi." "Nemělo to smysl, pochopila jsem, že už jsem dávno ztratila místo v rodině jako dcera. Už jsem byla jen další pracovník rodinné firmy. Raul to chápal a pomohl mi, odletěla jsem do Londýna a všechno zabalila. On mě pak vyzvedl na letišti a odvezl do Plzně, kde už jsem měla domluvenou práci." "Pak tě předpokládám pomohl přestěhovat sem. Víš to kdo Raul je jsem zjistit před dvěma roky, nevím jestli ti to vyprávěl." "Ano říkal mi, že tu byla babička. Mimochodem si tě dost oblíbil." Sid přemýšlela co dál, měli by si promluvit o tom co cítí?

Adam sledoval Sid jak uklidila zbytek jídla na později a teď stála u stolu a dívala se na obraz. Věděl, že pravda jim teď umožnila nový začátek. Přišel k ní a opatrně jí otočil čelem k sobě. Dívala se na něj a měla v očích stejné otázky jako on. Sid nevěděla co dál, stál tak blízko, potom jí jednou rukou pohladil po tváři a ruku tam nechal, teď už bylo všechno jasné. Adam jí držel jednou rukou za tvář a druhou si jí přitáhl do náručí. Pak už jí jen líbal a nechal se unášet okamžikem. Sid se ho chytila kolem krku a polibky mu vracela se stejnou intenzitou. Během chvilky Adam zvedl Sid na vyvýšenou část stolu, aby nemusela stát na špičkách. Trvalo dlouho než se konečně otrhl, přejel Anně palcem po rtech. Měla je trochu oteklé z líbání, ale usmívala se tím nejkrásnějším úsměvem jaký kdy viděl.

Sid byla šťastná, dívala se na Adama a věděla, že teď už bude jen dobře. "Víš tohle jsem si přála, ale nedoufala jsem." "Já vím a upřímně už pár dní jsem na to myslel, ale byl jsem tak zmatený z toho co cítím." "Mrzí mě, že jsem ti to neřekla dřív, jen jsem prostě nevěděla jak." Adam se na ni díval a uvědomil si, že to co k ní cítí tam bylo vždycky jen mu teď pravda umožnila to pochopit. "Miluju tě, vlastně jsem tě miloval už tehdy, ale nechtěl jsem ti ublížit." Sid se na něj dívala a byla absolutně šťastná. "Taky tě miluju, miluju tě už od Londýna. Pravda o mě a tenhle večer nám dali šanci na nový začátek. Ta láska k tobě tu byla pořád, od začátku, proto mě taky tak mrzelo, že spolu nevycházíme." "Já vím a omlouvám se, prostě u nás to je pravdou k lásce." Adam si jí znovu přitáhl k polibku.