Vzpomínky na minulost

4. Příměří

O pár dní později byla Sid ráno v bytě a přemýšlela co dál. Už párkrát měla nutkání Adamovi říct pravdu, že to ona je dívka z Londýna, kterou zná. Jenže zatím se jí do toho nechtělo, musí ještě počkat. Bylo to zvláštní, jí opravdu jeho vznětlivost nevadila, ani nic jiného, jen to jak jí přehlížel. Musela uznat, že to opravdu bolí. Teď byli ve fázi, opět tichého vzdoru, jenže to se dnes změní, odedneška tam totiž už bude na stálo celý den. Vzpomínala na dobu kdy si jí začal všímat v pavilonu v Londýně. Nejdřív byl nerudný a většinou ji ignoroval, ale pak jí občas pozoroval jak kreslí. Potom je náhoda svedla dohromady a oni si začali povídat. Pak v tom pokračovali celé týdny, on jí nosil kávu ona jemu skořicové šneky. Ukazovala mu co kreslí a on jí vyprávěl o práci. Inkubátor želv obrovských byl přelom, pomohla mu s plány a pak po vylíhnutí i s výkresy pro zapsání patentu. Tehdy to u něj v zázemí oslavili, ten den se hodně změnilo. Víc se sblížili, odhalili si víc ze svého soukromí. Když šla do práce vzpomínala na ty týdny po tom večeru, ona se zamilovala, ale on vztah nechtěl. Věděla proč ho nechce, ona mu pro změnu řekla, proč by ho neměla mít ona. Vyprávěla mu o svojí rodině a o tom čemu čelila. On jí vyprávěl o válce a smrti rodičů. Dva cizinci, kteří sdíleli přátelství, ale to bylo uzavřené jen v pavilonu. Mimo něj se nestýkali, upřímně když sem měla nastoupit tak to zvažovala. Věděla, že tu Adam pracuje, ale nakonec nabídku přijala, byla si jistá, že jí nepozná. Jen občas měla pocit jakoby se na ní díval jako tehdy v Londýně. Možná se jí to jen zdá, ale co se jí nezdálo bylo jak se díval občas na obraz od ní. Strašně jí potěšilo, když zjistila, že ho má v práci. Jenže znamenalo to něco? Možná čas ukáže, teď musí vyřešit tu válku mezi nimi. V praci se převlékla a zkontrolovala, že má řetízek s přívěskem bezpečně pod tričkem.

Adam neměl moc dobré ráno, noční můry byly zpátky a to nebylo dobře. Byl unavený, vážně doufal, že se Anna bude dneska držet. Zase měli období spíš zakopove války, musel uznat, že je vážně kvalitní soupeř. Nějak si nemohl pomoct, ale jeho to její škádlení vlastně bavilo. Naposledy se v přítomnosti někoho cizího cítil tak dobře v Londýně. Upřímně mu to chybělo, přemýšlel o možnosti, zkusit Sid najít. Jenže jak, sice věděl kdo je její rodina, ale tím to končilo. Potkával je tady, byli sponzoři zoo, nechápal jak se mohli zachovat tak jak se zachovali. Zároveň věděl, že by mu nemohli pomoct, nebyla s nimi v kontaktu skoro vůbec a měl tušení, že po smrti její babička utnula vazby už úplně. Vzpomněl si na den kdy se loučili, dal jí taky dárek. Stříbrný řetízek s přívěskem želvy, památku na to co je spojovalo.

Slyšel Annu, že přišla, fakt přemýšlel, že ji poprosí dneska o klid. "Ahoj Adame, co mám dneska dělat?" "Jestli můžeš připrav prosím krmení a můžu mít jednu prosbu?" Sid ho sledovala a všimla si únavy, očividně ho noční můry trápily pořád, takže věděla o co požádá. Teď jen přikývla. "Není mi dobře, můžeme prosím dnes uzavřít příměří? Nechci mít na svědomí, že fakt udělám něco, čeho bych litoval a ty taky." "Beru na vědomí, takže příměří. Chceš uvařit kafe?" Adam přikývl a byl jí vděčný, opravdu nebyl v dobrém rozpoložení a mohlo by to špatně skončit. Sid se mu snažila pokud možno vyhýbat. Teď byla na obědě a před odchodem mu slíbila, že jemu ho přinese. Eliška, Anežka i Stáňa pořád nechápaly jak to s Adamem mají, Anežce to teď nedalo. "Upřímně už jsem čekala, že jeden druhého zabijete. Je zvláštní, že jste to ještě vydrželi." "No prostě se snažíme, není to vždy snadné, ale snad to půjde." Anežka tomu pořád nerozuměla a Eliška taky ne. "Hlavně mi neříkej, že tam potom zůstaneš. Fakt by mě zajímalo o co vám dvěma jde." Sid jen pokročila rameny a všimla si Franty, který zrovna přišel. No tak aspoň byl čas na hru, přesvědčit znovu všechny jak jsou v pohodě. "Radku prosím tě dej mi sebou ten řízek." "Teda Aničko ty máš ještě hlad?" "Ne Franto ten je pro Adama, pracuje na té zprávě k odchovu želv tak nemá čas si sem dojít." Franta i ostatní na ni zůstali koukat. "Ty mu jako nosíš jídlo? Hele že on ti to přikázal a ty se ho bojíš." Sid protočila oči, začala se smát a i s jídlem odešla. "Mě by opravdu zajímalo jak to ti dva mají, protože já je slyšela, když se hádali." Stáňa sama nevěděla co si myslet. Anežka k tomu měla taky svoje. "Já nevím je to divný, ale dokud to dávají tak asi v pohodě. Navíc to z nějakého důvodu strašně štve Alberta." "Máš pravdu mami, ten se jí furt chodil ptát jak s Adamem vychází." Nakonec všichni uznali, že tomu nerozumí.

Adam si v klidu snědl oběd, byl vděčný za to dnešní příměří, ale pořád se nic nezměnilo. Nechtěl jí tu, navíc v poslední době měl v její přítomnosti zvláštní pocit, nevěděl pořád přesně jaký. Podvědomí si s ním hrálo, čím dál častěji teď vzpomínal na Londýn. Tehdy, jen tehdy přemýšlel jaký by byl život po boku někoho jiného. Od návratu sem na to nepomyslel a teď nevěděl, proč se to vrací. Musel si s tím nějak poradit, vytěsnit to. Bohužel se to začalo objevovat s Annou a to byl další důvod proč jí tu nechtěl. Musí to nějak vydržet, teď slyšel jak se vrací. "Adame, nechci tě naštvat, ale viděla jsem Alberta se starostou." "No bezva už zase něco chystá, to je takovej zmetek. Fakt nechápu proč tu zůstává, tady mu ani žádný kšefty nejdou." "Nenapadlo tě třeba, že je tak blbej, že na víc než na PR tady prostě nemá?" "Má vlivnou rodinu, tak fakt nenapadlo, ale můžeš mít pravdu." "Rodina není všechno, někdy jablko padne hodně daleko od stromu. No nic já jdu domů, ahoj." Adam přemýšlel o tom co řekla, bylo mu to povědomé, jen nevěděl odkud.