Vzpomínky na minulost

7. Možná to zvládnou

Sid seděla u Raula ve srubu u rybníka. Jezdila sem ráda, Raul byl jejím vzorem chtěla to co on a to svobodný život, kde může rozhodovat sama za sebe. Jenže si musela počkat, babičky výhrůžky jí nedovolili utéct tak jako jemu. "Sem rád, že jsi se vrátila do Dvora, máme tak na sebe alespoň víc času. Teď povídej jak to jde v práci po té vaší hádce." "Opravdu to pomohlo, jsem ráda, já se snažila držet toho co jsem věděla, ale prostě mi nedošlo, že vzpomínky na mě jsou pořád živé. Myslela jsem, že on to měl jinak, jenže teď nevím." "Zlatíčko v tom ti neporadím, budeš mu muset časem říct pravdu a pak se uvidí. Jinak příští týden se budeme muset sejít u tebe, bude tu Radek." "Dobře, aspoň ti zase něco dobrého uvařím. Teď by se mi nehodilo, aby to někdo zjistil a těžko bych vysvětlila proč tu jsem." "To je pravda, Adama by tu čekal, víš že občas radím se sladkovodní nádrží. Adam si tu taky pravidelně bere bahno z rybníka, kvůli obnově prostředí." "To vím, jo viděla jsem Eda v zoo, byl tam asi se spolužáky." "Viděl tě?" "Ne a pochybuji, že by mě poznal." Raul ustlal Sid v podkroví a ještě seděl dole a přemýšlel. Bylo to zvláštní jak si byli podobní, dva rebelové rodiny. Když se s ním tehdy spojila nevěděl co čekat. O jedněch prázdninách sem za ním přijela a měli šanci si promluvit. Pak udržovali vztah přes videohovory a on byl dokonce jednou za ní v Londýně. Když četl poprvé ty zprávy a slyšel hlasovky, bylo to hrozné. Sidonie vždy byla zákeřná mrcha, ale tohle předčilo všechno co si myslel, že je možné. Sdílel s ní radosti a strasti, poslouchal o úspěších s malováním. Když ilustrovala první dětskou knížku byl tak moc pyšný. Byla mu dcerou a on si její lásky a náklonnosti moc cenil.

Taky byl jediný kdo znal pravdu o Adamovi. Navíc ho znal osobně, před třemi lety měli problém ve sladkovodní nádrží, bylo to těsně po jeho nástupu. Naštěstí měl opravdu hodně zkušeností a věděl co potřebuje, přes Radka se s ním spojil a tak začala jejich spolupráce. Teď se přátelili a on přemýšlel jestli má Sid pravdu a opravdu tam něco mezi nimi bylo. Upřímně si to myslel, její obraz měl na čestné místě v zázemí, jednou se ho na to zeptal a on mu řekl, že má pro něj zvláštní význam. Prý ho maloval někdo výjimečný, no uvidíme kam ty dva osud zavede. Ráno pak odvezl Sid na autobus. Sid byla za strejdovu společnost ráda, byl jí spíš otcem, protože na toho svého se spolehnout nemohla. Pořád dumala jestli říct Adamovi pravdu a hlavně kdy. No snad to bude moct udělat co nejdřív. V práci zamířila k žirafám, holky si stěžovaly, že je zanedbává a tak jim nesla i snídani. Koláče pro ně a skořicové šneky pro Adama, protože doufala, že mu udělají radost.

Anežka byla ráda, že Anča přišla. Od té hádky s Adamem uběhl týden a opravdu to vypadalo, že to pomohlo. Dokonce spolu včera byli na obědě. "Takže ty teď už budeš chodit s Adamem i na oběd? Já nechci nic říkat Eli, ale ta ti fakt ještě zběhe." "To by si mohla zkusit, ne slíbila, že se vrátí viď?" "Samozřejmě, že ano, prostě to jen tak včera vyšlo. Navíc jsme probírali věci okolo želv." K tomu měla co říct Petra. "Mimochodem máš dos slušný znalosti i Anežka to říkala, alespoň to musí Haďák ocenit." "Prostě mě baví nové věci, tak si o tom čtu." Anežka věděla, že říká pravdu, opravdu si ráda četla o nových věcech. "Stejně pořád nemůžu uvěřit, že jste to takhle zvládli. Mimochodem Franta, si pořád mysli, že jste blázniví a není možný co viděl a slyšel." "To má za to, že donáší Albertovi." S tím všechny souhlasily.

Sid teď seděla v zázemí u plazů a přemýšlela nad Adamem. Když mu donesla snídani zvláštně se na ni podíval a poděkoval, pak ale zmizel do expozice. Přemýšlela, jestli se mu vybavily vzpomínky na to když se vídali. Bylo to zvláštní i po třech letech si to pamatovala jasně, každé jejich setkání. Vlastně do zoo k plazům začala chodit, protože tam byl největší klid. Sedávala v hlavním atriu a porozorovala terária. Pak si začala všímat Adama, často a rád tam chodil s nějakou krajtou v ruce nebo kolem krku, to koneckonců dělá i tady. Pak jí prozradil, že tak se mu lidé víc vyhýbají. Když mu řekne pravdu, buď to pochopí nebo ne. Věděla, že neměl šanci jí poznat, tak moc se za ty tři roky změnila. Možná to zvládnou, přenést si část té minulosti do přítomnosti. Doufala v to, chtěla věřit, že mají šanci. Čím déle spolu pracovali, tím víc si uvědomovala, že se do něj zamilovala ještě víc.

Večer když přišla domů vytáhla staré skicáky. Měla jich hodně, ale ty londýnské ze zoo, měla zvlášť označené. Byla tam spousta kreseb pavilonu a okolí. Taky tam, ale na hodně z nich byl Adam. Malovala ho ještě než věděla kdo je, tak moc jí zaujal, potom už to bylo snadné. Stali se přáteli, ale jen přáteli v pavilonu. Takovou měli dohodu a oběma to vyhovalo. Pro ní se to změnilo, když slavili tu líheň. Teď to navíc vypadalo na snůžku želvy obrovské u nich v pavilonu, tohle bude pro ní velká zkouška. Měla by předstírat, že o tom nic neví, nebo mu to radši říct před tím. Půjde o první snůžku tady, v Londýně měl dvě a pomáhal i v dalších zoo. Teď stála před rozhodnutím o kterém nevěděla jak s ním naložit. V tom jí zazvonil telefon, byl to Raul. "Ahoj co potřebuješ, stalo se něco?" "Ne jen jsem tě chtěl slyšet a říct ti, že pozítří budu v zoo. Jedu za Radkem a Adamovi vezu čerstvé bahno do nádrže, tak aby jsi to věděla." "Děkuju za upozornění, budu s tím počítat. Mám tě ráda." "Já tebe taky holčičko." Takže pozítří si bude muset dávat pozor.