Vzpomínky na minulost

25. Čas v zázemí

Sid seděla na zábradlí u terárií a sledovala malé želvičky, nakonec se jich vylíhlo všech patnáct. Byl to obrovský úspěch, celý den se na ně někdo chodil dívat. Adam snášel s naprostým klidem kolik lidí sem chodilo. Nakonec se tu stavila ještě paní ředitelka a děda, přišli se zeptat jestli něco nepotřebují. Máma jim přinesla večeři a pak i s Raulem odjela, byl se taky podívat a teď šli spolu na večeři. "Jsem ráda, jak to máma zvládá. Myslím si, že ji strejda hodně pomohl se z toho všeho dostat." "Alice už je teď v pořádku, konečně žije. Je šťastná a spokojená, roky nic nemohla, byla v područí manžela a před tím Sidonie. Teď si dala život dohromady a je spokojená." "Máš pravdu, navíc i v novém bytě se jí líbí. Je to zvláštní jak moc se život za těch pár měsíců změnil. Jsem teď strašně šťastná, už mi ke spokojenosti nic nechybí." "No až se přestěhujeme bude to ještě lepší, budeš tam mít i víc místa na malování." Sid musela uznat, že má pravdu. Pořídili si opravdu krásné bydlení v novém komplexu co se teď dokončoval. Původní dva byty si nechali spojit do jednoho velkého a prostorného. Obrovskou výhodou byla terasa z níž měli výhled směrem k safari části zoo.

Adam sledoval Annu a uvědomoval si, že už nemůže být šťastnější. Za pár týdnů se přestěhují do nového bytu. Místa s úžasnou atmosférou, kde jednou vychovají svoje děti. Už o nich mluvili, ale domluvili se, že je zatím čas. Po všech těch událostech minulých měsíců, si možná i trochu sobecky chtěli užít jen jeden druhého. Taky věděl, že už je nejvyšší čas udělat jeden zásadní krok. Prstýnek objednal už před pár týdny, teď ho měl bezpečně ve stole a čekal na tenhle večer. Chtěl jí požádat o ruku dneska jako vzpomínku na Londýn a na to jak se tehdy narodili želvy tam. Zpětně si uvědomoval, že tehdy k ní začal něco cítit. Jenže jeho minulost mu bránila si k sobě někoho pustit. Museli přejít tři roky, aby se mu mohla tajemná dívka z pavilonu vrátit do života. Její příchod sem a vše co se potom stalo bylo osudové pro ně pro oba.
On začal zase žít a ona se nakonec vypořádala s rodinou. S mámou si vše urovnaly a měli teď krásný a pohodový vztah. Největší radost z nich ovšem měl jeho děda a Raul.

Sid poklidila po večeři a sedla si se skicákem na matraci u terárií. Už žádné deky na zemi, ale pohodlná nafukovací matrace. Jak Adam prohlásil, můžou tu mít pohodlí. Navíc nebude to naposledy, kdy tu někdo bude přespávat. Odchov vzácných druhů prostě vyžadoval jisté oběti. Všimla si, že Adam je nějaký nesvůj a přemýšlela co se děje. "Lásko děje se něco?" Adam byl ponořený do svých myšlenek, sledoval obraz od ní a nevnímal ji. Takže vstala a šla ho ke stolu obejmout. "Promiň miláčku, jen jsem vzpomínal na Londýn. Kolik se tam toho stalo a jak minulost z pavilonu pomohla přítomnosti. Miluju tě a jsem strašně šťastný." "Adame taky tě miluju, jsi muž mého života, moje životní láska a já už nemůžu být šťastnější. Londýn nás změnil oba, dal nám možnosti a to co jsme prožili nás utvářelo. Musel jen přijít ten správný čas, abychom mohli být spolu." Sid ho políbila a věděla, že opravdu museli jen počkat, osud si s nimi zahrál promyšlenou hru a oni jí vyhráli. Teď slavili úspěch s odchodem a zároveň to byl jejich společný čas v zázemí. Tohle místo pro ně vždycky bude mít úžasnou atmosféru.

Adam věděl, že už nadešel ten správný čas. Už nebylo potřeba na nic čekat, teď a tady na tomhle místě, které pro ně tolik znamená. Sid sledovala Adama jak si před ní klekl a vyndal z kapsy krabičku s prstýnkem. "Aničko miluju tě, vezmeš si mě?" Sid začaly téct slzy štěstí, dnešek je dokonalý den. "Ano Adame, vezmu si tě. Taky tě miluju." Adam jí nasadil prstýnek na ruku a políbil jí. Oba věděli, že teď už budou spolu navždy. Adam se s ní zatočil a znovu jí vášnivé políbil. Později v noci si leželi v náručí pod dekou. "Myslím si, že máme štěstí, že sem nikdo v noci ani z ostrahy nechodí na kontrolu." "Měli by smůlu, zamknul jsem." Sid se na něj podívala dala mu pusu a oba se začali smát. "Jsem strašně šťastná a vím jistě, že všichni naši přátelé a rodina to budou cítit stejně." "V tom máš pravdu, děda se mě na to už dokonce ptal, že když už máme společný byt, tak na co čekám. Jenže já to chtěl udělat dneska a tady." "Čekal jsi na správnou chvíli a díky ní je to ještě dokonalejší." Sid mu pak usnula v náručí a Adam věděl, že má pravdu dnešek byl opravdu dokonalý.

Druhý den ráno se pochlubili rodině a přátelům. Všichni jim to moc přáli. Adamův děda byl strašně šťastný, tak dlouho se o něj bál, ale teď už nemusí. Štěstí a láska vyklíčili v ten správný okamžik a díky nim teď mohli hledět jen do budoucnosti. Tolik si toho oba prožili, ale to už byla dávná minulost. Vyrovnali se s jejími následky a teď už je nic nemohlo rozdělit. Všichni kolegové jim postupně během dne chodili blahopřát, protože jim to opravdu ze srdce přáli. Taky se hned všichni začali zajímat kdy a kde bude svatba. Na tomhle se oba shodli už v noci, znali oba jen jedno tak dokonale místo. Za pár měsíců si tam řeknou ano a učiní tak další krok v jejich společné cestě ke štěstí.