ZLO 4

|2|

Ráno jsem vstal ještě dříve než obvykle. Když jsem letmo zavadil o zrcadlo, předpokládal jsem že nic neuvidím, bohužel se tak ale nestalo. V zrcadle nebyl já nýbrž můj otec. Nemotorně jsem i s lahví alkoholu odešel na astronomickou věž. Po chvilce se tu objevil ten koho bych tu nejméně čekal. Byl to totiž Viktor Krum, ano znám ho. Tiffian se s jejich rodinou dlouhodobě přátelí.

,,Williame, co tu děláš?"

,,Neměl bych se spíše ptát já tebe."

,,Promiň, já hledal jsem knihovnu, ale zabloudil jsem."

,,Jsi ještě průhlednější než sklo."

,,No dobře, tvůj strýc mi řekl abych tě hlídal."

,,To ti přeji hodně štěstí, jelikož je to nemožné."

,,Měl bys na sebe dávat pozor."

,,Děkuji, nechci."

,,Willia-"

,,Podívej, celý život jsem byl zvyklý na to že se mohu spolehnout jen na sebe. Nechtěj abych se měnil."

,,Nechci aby ses měnil, jen chci abys svého strýce ujistil, že tě nemusí hlídat."

,,Dobře, sejdu se s ním ano?"

,,Super, už musím jít než si Karkarov všimne, že chybím."

Vím, že čím dříve za Tiffianem půjdu tím to bude jednodušší, ale nechtělo se mi na to brát ohledy. Ne že bych ho nechtěl vidět, jen nesnáším když se mě někdo snaží převychovat a to on dělá pokaždé. I přes to jsem se ale přemýstil na sídlo Salazara Zmiozela.

,,Nemusíš využívat Viktora, když se mnou chceš mluvit."

,,Nemusel bych to dělat kdybys neignoroval mé dopisy."

,,Žádný dopis jsem už dlouho nepřijal, ministerstvo mi zablokovalo jakékoliv spojení s ostatními."

Jeho pohled se stočil k mému předloktí. ,,Divím se, že jsi si to znamení už dávno neodstranil."

,,Nechci."

,,To myslíš vážně?"

,,Ano."

,,Williame, to znamení tě jen obírá o magii!"

Vrátil jsem se zpět do Bradavic. Za chvíli mi totiž má začínat první hodina, tou jsou dějiny čar a kouzel. Vešel jsem do učebny, kde zatím bylo jen pár lidí. Sice jsem tyto hodiny měl celkem rád, ale dnes jsem se absolutně nemohl soustředit.

Po hodině jsem se rozešel na přeměňování. Uprostřed jedné z temných chodeb s jemiž si zkracuji cestu ale zatmělo před očima. Hlava mě též rozbolela. V bolestech jsem se sesunul na chladnou zem a zavřel oči. Viděl jsem otce, začal na mě mluvit.

Williame, jsi můj syn, ale to neznamená že musíš jít v mých šlápějích. Ano, rok je málo času pro člověka natož pro upíra, ale to neznamená že se do historie nijak nemůžeš zapsat. Nebuď jen syn toho koho se svět bál, buď někdo. O svém osudu rozhoduješ jen ty sám.

Zničehonic jsem otevřel oči. Pocítil jsem že už neležím na podlaze nýbrž v posteli. Posadil jsem se a rozphlédl se okolo. Bezpečně jsem rozeznal svůj pokoj v Salazarově sídle, co tu dělám ale netuším. Po tom co jsem vstal jsem sešel schody vedoucí do přízemí. Ten koho jsem uviděl mě značně znepokojil. Na zemi totiž ležel Tolias. Ačkoliv jsem již dopředu věděl, že je mrtev stejně jsem se kousl do ruky a nechal mou krev aby mu stekla do úst. Jak jsem čekal nepomohlo to, je mrtvý.