ZLO 4

|17|

Seděl jsem ve výklenku okna, když se otevřely dveře v nichž stál Christophe s tím bystrozorem.

,,Máš ho tady."

Postrčil ho do mého pokoje a odešel. Já jsem ho přitiskl mečem ke zdi.

,,Okamžitě mi odstaníš magická pouta, rozumíš?!"

Mávl hůlkou a udělal přesně to co jsem chtěl. Okamžitě jsem pocítil jak se mi do těla vrátila magie. Poté jsem se mu zakousl do krku, nemohl jsem čekat, že někdo jeho krev otrávil. Jelikož jsem upír bude trvat pár hodin než zemřu a zase se vrátím k životu.

*
Vstal jsem ze země a seběhl do přízemí. Thalii jsem silou přimáčkl ke zdi.

,,Williame, nech toho udusíš ji!"

Kousl jsem se do ruky, nechal nakapat mou krev do jejích úst a zlomil jí vaz.

,,Teď je to vyrovnané, máš štěstí že jsem se překonal a rovnou ji nevysál."

,,Proč to musíš dělat?!"

,,Pomsta."

,,Cože?!"

,,Ten bystrozor který mi nasadila magická pouta měl v krvi jed, já se z něj otrávil a zemřel. Teď by jsi měl zmizet, Thalie se za chvíli probudí a věř mi, že u toho nechceš být."

Zamračil se na mě a odešel. Thalie chvíli potom otevřela oči.

,,Co jsi mi to udělal?!"

,,Zabil a proměnil v upíra?"

,,Jsi psychopat!"

Natáhl jsem k ní ruku a pokynul jí aby se napila z mé krve, což okamžitě udělala.

,,Amelie, to stačí"

Přestala a zadívala se mi do očí. Vypadala jako by jí to nestačilo, jako by jediné co chce byla má krev. Snažila se na mě zaútočit. Znovu jsem jí zlomil vaz a odvedl do jedné z klecí kam otec zavíral ty co dělali problémy. Zamčel jsem ji a klíč schoval v kapse. Rozešel jsem se zase pryč.

,,Williame, kde je?!"

,,Na bezpečném místě pro nás oba."

,,Kde?!"

,,Tifiane, nezvládá se sebekontrolovat. Jediná věc kterou chce je pomstít se mi. Dal jsem jí napít své krve a ona mě málem znovu zabila."

,,Možná že by to tak bylo lepší!"

,,Tak jo, když ti tak kazím život, vypadni!"

,,Willia-"

Mé oči vzplály vztekem. ,,Řekl jsem že se máš zbalit a vypadnout!"

Najednou se za Tifianem zformovala osoba, ve které jsem okamžitě rozeznal otce. Otočil jsem se a odešel.

,,Williame, počkej!"

Pár kroků před mým pokojem mě otec zastavil. ,,Williame, já jsem za tebou chtěl jít, ani nevíš jak moc, ale nemohl jsem. Nemohl jsem projít hranicí mezi podsvětím a zemí."

,,Tak co tady děláš?!"

,,Otec tě viděl v Azkabanu a vyhodnotil z toho že potřebuješ mou pomoc. Pustil mě za tebou."

,,Příště mě toho ušetři."

Měl jsem chuť ho zabít. Zatím jsem tomu úspěšně odolával, ale tušil jsem že bych se za chvíli nemusel ovládnout. Otočil jsem se a než si kdokoli mohl čehokoliv všimnout, byl jsem ve svém pokoji. Ze všech sil jsem se snažil ovládnout. S každou kapkou krve jež někomu poskytnu se to dělá hůř.

*
Proseděl jsem zde celý zbytek dne. I přes to že jsem byl naprosto odříznut od okolního světa jsem měl nekončící chuť na lidskou krev. 

,,Williame, kolikrát ti ještě mám říkat že máš otevřít ty dveře?!"

,,Christophe, a kolikrát mám já říkat tobě, že se o mě máš přestat starat"

,,Williame, Tom s tebou chce mluvit."

,,A víš, že já s ním ne?"

,,Prosím, pusť mě dovnitř."

Mou mysl ovládal upír. Otevřel jsem dveře, Christophe se na chvíli zatvářil překvapeně.

,,Jsi v pořádku?"

,,Nestarej se, co po mně vůbec chceš?!"

,,Sakra, uklidni se."

,,Myslím že je čas aby jsi zase šel."

,,Tom s tebou chce mluvit o 13. červenci, prý budeš vědět co tím myslí."

Věděl jsem o čem chce mluvit. Ten den jsem se totiž narodil a mám také zemřít. ,,Tak mu vyřiď, že netuším co po mně chce."

,,Samozřejmě, máš ten den narozeniny a nevíš co ti chce."

Zakousnul jsem se mu do krku, zjevně se ale Tifian příliš netajil s tím že nezvládám rozeznat jed v něčím těle. Dnes už podruhé jsem zemřel na otravu.