ZLO 4

|11|

,,Můžeš mi laskavě vysvětlit, proč se tam zničehonic vracíš?!"

,,Nepotřebuji další problémy."

Přemýstil jsem nás na pozemky. Byl zrovna čas na první hodinu jež byla obrana proti černé magii. Přišli jsme na hodinu chvíli před profesorem.

,,Jelikož ředitel představil nesouhlas vůči tomu, že jsem s vámi dosud jen opakoval dnes se dostaneme k novému učivu, k mozkomorům."

Zpozoroval jsem jak se William vedle mě zašklebil. Jemu to možná starost nedělalo, ale mozkomorové jsou Hádovi služebníci a poznají jeho potomka. Neubližují nám.

,,Rozhodně se ale neděste. K nácviku kouzla budeme mít mozkomora, který za žádných okolností nikomu neublíží. Pane Finnegane, pokuste se vykouzlit patrona."

Zvedl se ze židle a postavil se k Moodymu. Profesor poté mávl hůlkou a mozkomor se dostal ven z krabice. Zprvu nic nedělal, jakmile mě ale zahlédl, začal se záhadně rozmnožovat a útočit na všechny kolem. Postavil jsem se před Finnegana a nastavil ruku z níž se zformulovala modrá záře. Všichni mozkomoři zmizeli a já měl možnost rozhlédnout se okolo. Skoro všichni leželi na zemi, vypadali jako v bezvědomí. Po učiteli nebylo stopy a jen já vypadal, že ví co má dělat. Vždy jsem k někomu poklekl, nastavil nad něj své ruce, odříkal latinská slova. Teď jsem vypadal spíše jako vnuk Apollóna, než Poseidona a Háda.
Jakmile jsem byl hotov, beze slova jsem odešel. Christophe se za mnou rozeběhl.

,,Williame!"

,,Děje se něco?"

,,Jak jsi jim pomohl?"

,,Léčitelství."

,,A kde je Moody?"

Pokrčil rameny. ,,Celou dobu tu byl, protože byl vyslán Fénixovým řádem aby mě zabil. Proto jsme opakovali bubáky, chtěl vědět mou slabinu. A teď na mě poslal armádu mozkomorů, kdyby jen věděl."

,,A to říkáš jenom tak?! Okamžitě to jdeme nahlásit bystrozorům."

Prvně jsem nic neříkal, potom se rozesmál ,,Christophe, nebuď naivní. Pořád se mě kvůli něčemu snaží zavřít, že jsem s tím byl už i u soudu a teď by mi ještě k tomu bez důkazů měli věřit?"

Zamračil jsem se na něj. ,,Víš, že se to ihned roznese po celé škole?"

,,Ano, a teď si pohni nechci zmeškat bylinkářství."

,,Nechci žádnou výuku o pleveli, stačí mi Persefona."

,,Je mi to fuk, nechoď tam ale já tě s problémi od ředitele tahat nebudu."

,,No tak, jsi můj nevlastní synovec."

,,Ještě jednou mě nazveš svým synovcem, a já tě zabiji tak, že na to bude i Hádes krátký!"

,,Proč se ti mozkomorové začali vůbec rozmnožovat, neměli by si tě jako Hádova vnuka všímat."

Pokud to bylo ještě možné William zbledl. ,,Nestarej se o to."

*
Christophe Henry di Leonardo

Seděl jsem na koleji a snažil se napsat esej. Pochopte, že s dyslexií jež má snad každý polokrevný to jde těžce. Zničehonic přede mě někdo strčil popsaný pergamen.

,,Je to napsané tvým vlastním písmem a upraveno tak, aby to bylo napsáno tvými slovy. Ber to jako úplatek."

Otočil jsem se a uviděl Williama.

,,Jak jsi to udělal?"

,,Kouzlo. Tuhle laskavost ti připomenu až budu něco chtít."

,,Co jsi našel ohledně té dýky?"

Jeho pohled byl najednou ještě prázdnější. ,,Nic, ani pouhou zmínku."

,,Mám ti pomoct?"

,,Tady je to marné. Přemýšlej, můj otec dýku schovával, protože nechtěl aby o ní někdo věděl. Přeci by se postaral aby knihy kde se o nich píše byly také v jeho vlastnictví. Sleduje, mě ale ředitel a já nemám možnost jak odejít."

,,Tak ho zabij."

,,Byl bych to udělal, ale není vhodná doba. Už pár let po mně jde ministerstvo, teď to už vidím bledě. Nechce se mi potom utíkat z vězení a být celostátním zločincem."

,,S tím ti asi nepomohu."

,,Měli bychom jít."

,,Kam?"

,,Ty to nevíš? Už pár dní probíhá výuka tance na vánoční ples."

,,Cože?! Tak na to zapomeň, já a tanec? To nejde dohromady."

Pokrčil nad mou reakcí rameny. ,,Je to povinné a navíc, nenapsal jsem ti náhodou esej?"

,,Kdo tu tvou výuku vůbec vede?"

,,Náš skvělý kolejní ředitel, který už ani nevím jak se jmenuje."

,,Tak pojď, než si to rozmyslím."

Rozešli jsme se do společenské místnosti. Na Williamovi bylo vidět, že mu společnost tolika lidí není zrovna příjemná.

,,Tak, vidím že se konečně uráčil přijít pan Raddle s panem di Leonardem. Nechcete se nám pochlubit co tak důležitého jste měli na práci?"

,,Bez urážky profesore, nejsem si jistý, zda by jste byl osoba, které bych své soukromé záležitosti sděloval."

Zatvářil se naštvaně. ,,Hm, tak holt budu muset chtít vysvětlení po vašich rodičích. Pane Raddle, vy utvořte dvojici se slečnou Dooveovou a vy pane di Leonardo se slečnou Parkinsonovou."

Než jsem se vydal za Parkinsonovou uslyšel jsem ještě Williama, jak potichu odsekl, že nechce tančit se svou sestřenicí.

,,Ty jsi Christophe, že?"

,,Ano."

,,Všimla jsem si, že si s tebou rozumí William, neříká o mně náhodou něco?"

,,Podívej, asi jsi fajn holka ale já tohle nechci řešit. William na ples pozval Fleur Delacourovou, takže si myslím že kdyby o tebe stál jdeš s ním na ples ty."

,,Fajn!"

,,Prosím, že je tady někdo kdo umí alespoň z části tančit?"

Ruku jako jeden z mála zvedl William a ta divná Tifianova dcera.

,,Pane Raddle, slečno Dooveová tak se předveďte."

Vypadali při tom přirozeně, ne jako když jsem se pokusil tančit já. Nechápal jsem to, jak může někdo být tak dokonalý. Vypadal jako by zrovna vylezl z nějakého časopisu, k tomu je inteligentní, možná mu trochu ubírá to nepřístupné chování.

*
Když jsem ještě potom zvládl ještě pár ubohých pokusů o tanec, usadil jsem se s Williamem na astronomické věži.

,,Kde jsi se pro bohy naučil tančit?!"

,,Díky rodičům jsem byl nucen účastnit se plesů. Ty jsi na tom ještě hůře než jsem očekával."

,,Nemysli si, že mě zrovna Hádes učil jak se tančí, a matka? Ta tyto věci nenávidí. Tvrdí, že by jsme měli jít s dobou a ne pořádat plesy jako ve středověku."

,,S tím nesouhlasím."

,,Zdá se mi to, nebo jsi poslední dny tak nějak umírněný."

,,Začínám se smiřovat s osudem."

,,A ten je jaký?"

,,Christophe, já umřu."

,,Určitě se s tím něco-"

,,Ne, Christophe. Vždy jsem všem říkal, že projevovat lítost je slabost a tady to vidíš. I kdybych se sebevíc litoval stejně zemřu a nic s tím neudělám."

Než jsem se stihl vzpamatovat zmizel mi z dohledu a já si najednou připadal prázdný. Děti Háda nikdy nikam nepatří, jsou přehlíženi. Poprvé v životě mám pocit, že mám nablízku někoho kdo mě chápe, ale ten teď umře a já mohu jen bezmocně přihlížet.