~THANK YOU~

~8~

Řekla jsem mu to, řekla jsem mu jak přesně se to stalo.
Původně jsem mu to vůbec nechtěla říkat, spíš jsem mu to řekla protože mě donutil, přemluvil. Nemám mu to za zlé, něco mi stejně říkalo ať mu to povim. Udělala jsem to, a vlastně se teď cítím i o něco lépe. Měl by to vědět i Bill, hned když mě vyděl na té lavičce, chtěl mě vzít k sobě, neměla jsem mu o tom lhát.

Taky mi mohlo dojít že v tom klubu bude, chodil chlastat snad každý den, a tohle je nejbližší klub široko daleko. Neměla jsem tam vůbec chodit, kdyby tam nešla nepotkala bych se s Blakem a nemusela Tomovi vysvětlovat proč jsem od něj utekla, ale jak jsem řekla, vlastně se teď cítím i o něco líp.
Je to taky tokové divné že to ví někdo koho znám jen pár dnů, ale aspoň na mě už nebude zkoušet ty jeho blbosti, například v té kabince.

Šla jsem se osprchovat a pak jsem rovnou ulehla do postele. Tom šel chvilku po mně a pak si lehl vedle mě.

„Dobrou, Mads” řekl a dal mi pusu do vlasů, musela jsem se nad tím usmát.

„Dobrou” odpověděla jsem a zavřela oči.

Tomova ruka se opět obmotala kolem mého pasu, nechala jsem ho.
Tentokrát mi to nevadilo, naopak.
Teď jsem se cítila komfortně, v bezpečí.

„V pohodě?” zeptal se, myslím že se ptal kvůli té ruce kolem mého pasu.

„Jo” odpověděla jsem a přisunula se k němu blíž.

„Předtím ti to vadilo” pronesl Tom.

„Předtím” odpověděla jsem.

Tom mi dal ještě jednou pusu do vlasů, a pak jsme už oba usnuli.

Vzbudila jsem se, a vylezla pomalu z postele, moje kroky směřovaly do koupelny kde jsem si udělala hygienu , upravila se a převlékla.
Když jsem vyšla z koupelny Tom byl už vzhůru.

„Dobré ráno” řekl mi a usmál se.

„Tobě taky” odpověděla jsem a usmála se nazpátek.

Pak jsem se rozešla ven z pokoje, Tom hned zamnou, v obýváku jsme narazili na Billa který se netvářil moc šťastně.

„Vy dva” pronesl Bill a ukázal na nás.

„My dva” řekl prozměnu Tom, ironicky.

„Vy my chcete snad zapůsobit infarkt” začal.

„Víte jaký jsem měl včera strach, jen tak jste se vypařily” řekl ještě a koukal na nás.

„Promiň” řekla jsem.

„Ty se neomlouvej, tobě nic nevyčítám, určitě to byl jeho nápad” řekl Bill a ukázal na Toma.

„Máš pravdu, zavolal jsem nám taxíka” odpověděl Tom a mykl rameny.

„Ptát proč, se radši nebudu.
Ale příště mi napiš, když se rozhodneš jen tak vypařit, měl jsem strach” odpověděl Bill.

„Měl by ses ptát proč” odpověděl Tom a koukl se na mě, vím co tím myslí.
Chce abych to řekla i Billovi.

Zakývala jsem zákeřně hlavou, doufám že pochopil že o tom už znova mluvit nechci, zase to celé vyprávět opravdu nechci.

„Teď vůbec nevim, co se děje?” zeptal se Bill.

„Nic” odpověděla jsem jednoduše. Doufám že to znělo věrohodně.

„Dobře..” odpověděl Bill.

„Madison kdyby sis chtěla kdykoliv promluvit, jsem tady pro tebe” dodal ještě Bill s úsměvem.

„Dobře, děkuji” odpověděla jsem a usmála se.

Po tomhle společném rozhovoru jsme se šli všichni nasnídat.
Po snídani jsme se vrátila zpět do pokoje.

Občas lituji že jsem si nevzala mobil než jsem vyběhla, nemám tady v podstatě co dělat.
Občas by se mi ten mobil hodil, třeba teď, koukám do blba a přemýšlím, zábavná činnost.
Mám si pro ten mobil dojít? Blake byl opilý neudělal by to znovu, znám ho, možná se pohádame ale to je vše. Mohla bych to risknout, pro mobil.
Normálně bych si koupila nový ,ale jsem úplně na mizině.

Po chvilce přišel Tom do pokoje, aspoň že jeho mám, když ne mobil.

„Madison?” zeptal se mě.

„Jo?” odpověděla jsem a koukla se na něj.

„Jak dlouho ses znala s Blakem?” zeptal se. Celkem mě ta otázka překvapila. K čemu mu to bude?

”Necelé 2 roky, proč?” Zeptala jsem se.

„To je docela hodně” odpověděl a ignoroval mojí otázku.

„Jak dlouho se chová takhle” zeptal se mě.

„Asi půl roku, možná víc” odpověděla jsem.

„Proč jsi s ním zůstávala? Proč ses nevrátila k rodičům?” zeptal se a já zklopila hlavu.

„Nemám rodiče..umřeli když jsem byla malá” odpověděla jsem. Odpověděla jsem.

„Promiň, to mě nenapadlo” řekl a lítostně se na mě podíval.

„To je v pohodě, nemohl jsi to vědět” odpověděla jsem a trochu se usmála.

„Tome.. potřebuji se vrátit domů” řekla jsem po chvilce a on na mě hned vytřeštil oči.

„Cože?” skoro to zakřičel.

„Mám tam nějaké věci, pro které si chci dojít” odpověděla jsem.

„Například?” zeptal se a nadzvedl obočí.

„Mobil..” řekla jsem potichu, je neuvěřitelné že se tam chci vrátit jen kvůli mobilu.

„To si děláš prdel?” zeptal se vážně.

„Ne” odpověděla jsem a zavedla se z postele.

„Madison” řekl mi vážně a chytl mě za zápěstí.

„Pusť mě” řekla jsem mu.

„Do toho bytu se už nevrátíš” řekl a koukal mi do očí.

„Tome, nic se mi nestane” odpověděla jsem.
Jistě to nevím, ale doufám v to.

„Řekl jsem, že do toho bytu se už nevrátíš” řekl to dost nahlas a zpevnil  stisk na jeho ruce, bylo to docela děsivé.

„Tome..” nestihala jsem ani doříct moji větu protože mě přerušil.

„Ne, Madison! Nebuď kráva” zakřičel na mě.

„Tome..děsíš mě” dostal jsem za sebe, chtěla jsem se od něj odtáhnou ale furt me držel za ruku.

„Ty děsíš mě!” vyjel.

„Vždyť tě málem znásilnil! A ty se tam chces vrátit, jen kvůli posranýmu mobilu?!” zařval naštvaně.

Jako bych si to teď uvědomila, má pravdu..

★  ★  ★

Další kapitola.
Zítra nejspíš nevyjde, mám 8 hodin a to je pro mě doslova horor, ještě když je takové vedro.
Přijdu ze školy, prevleknu se, odmaluji a pak si dam šlofíka 😜🦨
Ale ve středu by vyjít měla, možná i zítra ale nevim, spíš ne.

Jinak doufám že tam není moc chyb, už jsem líná to kontrolovat 😔.

Bára<🦨3