Bonusovky

11| Jude & Rain II.

ø jude ø

První dopředu neohlášený případ dítěte, které potřebovalo jejich pomoc, se objevil přibližně dva roky od toho, co byli pěstouny.

Věděli, že to jednou přijde. Dobrovolně se upsali k tomu, že budou pomáhat i takovým dětem. Jediná jejich podmínka byla, aby takové případy nedostávali prvním rokem, co Skye byla konečně oficiálně jejich.

Té teď byly tři roky. Auře osm. A jejich první naléhavý případ byl na cestě jen s telefonátem deset minut dopředu, že za chvíli budou u nich.

Bylo devět hodin večer, Skye už naštěstí spala po dni stráveném na hřišti v parku, a Aura si s Judem čistila zuby, když za nimi přišel Rain, telefon v ruce a oznámil jim, co se děje.

Jude vyplivnul pastu a shlédl na Auru. "Půjdeš, prosím, nejprve do pokoje?" zeptal se. "Jen zjistíme, co se stalo."

Pěstounství bylo velkou částí jejich života, samozřejmě. Už se u nich vystřídaly čtyři děti, které u nich dohromady strávily skoro půl roku. Vždy to byly ale případy, kdy se vrátili nazpátek ke svým rodinám, ať už k rodičům nebo k těm vzdálenějším. Aura věděla, jak to všechno chodí, a jelikož to ovlivňovalo ji, vždy s ní mluvili upřímně. Většinou se s novými dětmi rychle skamarádila, teď jim ale museli vézt něco vážného.

"Jasně," přikývla Aura, vypláchla si ústa a v dalších třech minutách už byla zavřena v pokoji.

Jude se otočil na Raina s otázkou v očích, ten ale jen pokrčil rameny. "Řekli mi jen to, že se jmenuje Mateo a je mu čerstvých devět let. Více informací dostaneme prý až přijedou."

Znervózněl. Před každým dítětem, které jim přivezli, byl nervózní, to ale vždy věděl, koho jim vezou. Tentokrát věděli jen jméno a věk, což nebylo obvyklé.

"Postarám se o něj a ty zjistíš, co se stalo?" zeptal se. Rain přikývl a než stihl něco říct, rozezněl se zvonek.

Rain jim reproduktorem řekl patro a číslo bytu a prozvonil je dovnitř. Pak otevřel dveře od bytu a stoupl si ven. Jude šel samozřejmě za ním, nedokázal ale v klidu stát a čekat jako Rain, musel zkrátka chodit kolečka kolem. Rain ho v jednu chvíli zastavil a vtiskl mu polibek na čelo. "Zvládneme to."

"Já vím," špitl Jude a nelhal. Zatím s Rainem zvládli všechno.

A pak se ozvalo cinknutí výtahu.

Vyšli z něj tři lidé. Dvě sociální pracovnice, z nichž znali jen jednu, a viditelně vystrašený klučina Auřina věku. Na nose měl prasklé brýle a byl zabalen v dece. Jeho výraz byl naprosto nečitelný, Jude nedokázal odhadnout jedinou emoci.

Podíval se krátce na Raina. Až v tu chvíli jim nejspíše došlo, co naléhavé případy vlastně znamenaly.

"Carterovi?" zeptala se ta pracovnice, kterou viděli poprvé. Rain odpověděl, Jude hypnotizoval pohledem toho chlapce.

Pak navázal oční kontakt s tou paní, kterou už trochu znali. Naznačil jí, ať jde s chlapcem za ním. Rain si už odstoupil dál od dveří s druhou ženou, aby mu řekla, co se stalo.

Nechal je projít dovnitř. Když za sebou přivřel dveře, zohnul se k Mateovi. "Ahoj, Mateo," pozdravil ho tiše. Přišlo mu, že jakýkoliv hlasitý zvuk by ho mohl vyděsit. "Já jsem Jude, moc rád tě poznávám."

Zkusil natáhnout ruku, zkusil tak, jestli bude Mateo ochotný osobního kontaktu, ten se ale ani nehnul. Jude si to mentálně poznamenal. Dřepl si.

"Minimálně dnešní noc strávíš tady u nás, co ty na to? Máš hlad?" Mateo zavrtěl hlavou. Jude se podíval na sociální pracovnici. "Jedl?"