Bonusovky

26| Leo & Alessandro IV.

Alessandro se u předčítání svého svatebního slibu rozbrečel. 

První si pomyslel, že ho Leo zabije. Promyslel a naplánoval jejich svatbu do posledního detailu, aby byl tento den nezapomenutelný, a rozhodně nečekal, že on, Alessandro, proslulý perfektní sebekontrolou, se rozbrečí před zraky všech u slibu. Ale ono to nešlo.

Protože přesně jak ve slibu řekl:

"Přestal jsem věřit na lásku. Všichni, které jsem miloval, mi podrazili nohy." (To se lehce uchechtl, a věděl, že Simon, na kterého přes Lea neviděl, taky). "Nebo mi je zkrátka sebral osud. A pak jsi mi do života vletěl ty jako Štěně a Pajda do naší kuchyně, když je čas večeře." Leo se uchechtl. Jeho oči byly plné slz od prvního Alessandrova slova. 

Nadechl se. "Když jsem tě poprvé viděl, byl jsi taková vlezprdelka." Slyšel smích. Zároveň ale cítil, jak se mu začíná třást ruka, ve které držel svou řeč. "Ale při tom ti stačilo pár hodin, aby ses mi dostal pod kůži takovým způsobem, že jsem na tebe nedokázal přestat myslet. Protože tvá osobnost zkrátka přivádí slunce do života lidí a po sakra dlouhý době přivedla slunce i do toho mýho." A jeho slzy začaly.

"Tak moc jsem se bál tvé reakce na můj handicap," řekl o něco tišeji. "Tak moc jsem se bál, že se budeš chovat jako všichni ti lidé, kterým jsem v minulosti věřil, tys mi ale jedinkrát nedal důvod myslet si, že jsem kvůli mé noze něco méně. A myslím, že nikdy ti nedokážu dostatečně říct, kolik to pro me znamená, protože těch pár let zpátky bych ti nikdy neuvěřil nejen to, že dneska tady budu stát, abych někomu řekl své ano, ale že budu stát před celou místností lidí, kteří do posledního o mém handicapu ví. Znělo by mi to jako naprostá dystopie. Ale ty jsi ten důvod, proč to už víc neskrývám. Protože jsi mě naučil nejen cítit lásku k jiným, k tobě, ale hlavně i ke mně samotnému."

"Alessandro," špitl Leo a položil mu ruku na tu jeho, protože v tu chvíli se už viditelně třásl. Musel se uchechtnout, podíval se do stropu a snažil se slzy zamrkat, zastavit. Ruku s tahákem sklopil.

"Víš co? Já ti to dořeknu potom." A pak porušil veškeré tradice a Lea políbil. Protože to v tu chvíli zkrátka udělat chtěl.

"Přeskočil jsi tu část s ano," podotkl Leo, když jejich rty rozpojil.

"Stejně víme, že bychom to oba řekli," odvětil. "Matrice stačí podpisy."

Leo nevěřícně zavrtěl hlavou a zasmál se. Oddávající si odkašlal. "Tak hádám, že vás můžu prohlásit za manžele?"

Rád na ten den vzpomínal, především z toho důvodu, že opravdu byl jednou ve fázi života, kdy pevně věřil, že tohle se mu nikdy nestane. A když už zvážil, že by mohlo, myslel si, že to bude něco za něco. Že třeba jeho partner nebude storpocentní, co se jeho nohy týkalo, bude ale rád, že vůbec někoho má. 

Leo byl stoprocentní a mnohem víc. Na to přesně myslel, když seděl na útesu u moře a prohlížel si fotku jejich polibku u oltáře, protože jim v tu chvíli přišly fotky od prvního fotografa. 

Lea první slyšel, než ho uviděl, slyšel dupot jeho nohou, jak k němu běžel. "Viděl jsi to?" křičel už z dály. "Už přišly!"

Tělem se otočil dozadu. "Ty zpomal, jinak nedobrzdíš a skončíš dole!" křikl Alessandro zpátky. 

Leo zpomalil a zasmál se. "Tak ještě, že mám za manžela uznávanýho doktora, co?" prohodil. 

Alessandro se uchechtl a podíval se znovu na fotku na mobilu v jeho ruce. "Taky jsem to zrovna otevřel," přiznal. 

"Nepočkal jsi na mě?" ohradil se Leo s předstíranou uražeností. 

"Omylem, přísahám."

"Oh, ty máš dneska smůlu. Ráno rozbiješ hrnek, pak utopíš sluchátka a teď omylem otevíráš důležitý věci? Jsi vstal asi levou nohou, co?" prohodil.