Bonusovky

5| Remi & Elliot

Psal se rok 2013. Remi stále pracoval v galerii, která se věnovala čistě Elliotovi a jeho pracím, i když už jen jako manažer, který se tam objevil jednou za čas. Stejně jako Elliot se totiž dokázal bez problému uživit jen svým uměním a ještě si tak mohli s Elliotem dopřát i o něco luxusnější život. Zkrátka se jim dařilo.

Byl červenec. Remi se do galerie musel stavit, protože je čekal důležitý obchod a dnes měli jednání s potencionálním kupcem jedné z Elliotových soch. Když tedy ráno odcházel, vysloužil si od Elliota polibek pro štěstí a jeho klasickou hlášku, ať si za tu sochu řekne o nekřesťanské peníze, aby pak mohli někam na pořádnou dovolenou.

Ne, že by na pořádnou dovolenou nemohli jen tak.

Celkové jednání pak trvalo téměř dvě hodiny s výsledkem, že se kupec ještě kvůli ceně, kterou Remi stanovil a nechtěl smlouvat, rozmyslí. Když si pobalil věci a vyšel ze své kanceláře jako poslední, málem do někoho vrazil.

Konkrétně? Do Elliota.

"Co tady děláš?" zeptal se.

Elliot se usmál. Na tom úsměvu šlo jasně poznat, že se něco stalo. Něco dobrého. Vzal Remimu z ruky tašku a odhodil mu ji na křesílko u zdi. Pak si s ním propletl prsty a začal ho někam táhnout.

"Co se děje?" dožadoval se Remi dále odpovědi. Když už byl Remi v galerii tak dvakrát do měsíce, Elliot možná tak dvakrát do roka. Rozhodně to nebylo tady vídané, čemuž taky nasvědčovaly pohledy ostatních zaměstnanců galerie a návštěvníků, když se tam objevili.

"Prý jsi teď teprve skončil tu schůzi," promluvil konečně Elliot.

"Jo. A?"

"Takže jsi neviděl žádné novinky nebo zprávy."

Zavrtěl hlavou. "Ne. Stalo se něco?"

Elliot se k němu otočil, ale nezastavoval. Šel tak pozpátku. Blížili se k místnosti, kde bylo Elliotovo nejslavnější dílo. Pandořina skříňka.

Znovu se usmál. Jeho úsměv se za ty roky vůbec nezměnil a vždy Remiho vrátil do doby, kdy nastoupil na vysokou a poznal ho. Sotva přešli práh do poslední místnosti, Elliot řekl: "Je čas otevřít Pandořinu skříňku."

Samozřejmě právě v této místnosti bylo nejvíce lidí. Všichni si fotili Elliotovu sochu se schovaným trezorem, ve kterém ani Rei nevěděl, co je. A nikdy nad tím ani moc nepřemýšlel. Věděl jen to, co ostatní - že ji Elliot hodlá otevřít až ve chvíli, kdy bude mít stejná práva jako ostatní. Remi nikdy pořádně nepochopil, v čem to spočívalo.

Nikdy nepochopil, že Elliot nemluvil jen o sobě, ale také o něm. O Vanesse a Nině. O každém queer člověku, který neměl stejná práva jako ostatní.

Když návštěvníci uslyšeli Elliotova slova, zvědavě se začali rozhlížet. Když si samotného Elliota všimli, fotoaparáty některých se přemístily na něj. Na ně. Najednou všichni ustoupili, aby se Elliot k soše dostal.

Zvedl pásku, která bránila lidem, aby se dostali až k soše, prošel pod ní a podržel ji nahoře i Remimu. Pak vytáhl z kapsy svazek klíčů od vitrín, který musel dostat u vstupu, a podal ho Remimu.

"Odemkni to."

Remi stále nechápal, co se dělo, ale vzal si od Elliota svazek klíčů a našel ten, který byl právě od této vitríny. Lidé kolem si je začali natáčet i fotit. Někdo je vyfotil s bleskem, což trhlo celým Remiho tělem.

"Bez blesku, prosím," napomenul, ať už to byl kdokoliv. Elliot se zasmál tomu, jak automaticky zareagoval.

Remi pomalu vitrínu otevřel. "Víš, měl bys použít rukavice," zamumlal tak, aby je nikdo jiný neslyšel.