Bonusovky

22| Killian & Arsen mladší

Arsen plácl Killiana po ruce, aby se ho nedotékal. "Nepotřebuju... tvou... pomoc..." řekl mezi hlubokými nádechy. Možná zapojit. se do princova tréninku nebyl nejlepší nápad. 

Killian se ušklíbl. "Vážně? Mě přijde, že by se ti i hodila."

Narovnal se. Zhluboka vydechl. "To se říká někomu, kdo trénuje od malička. Můžu se taky na tebe vykašlat a můžeš trénovat sám."

Killian lehce vnitřně zpanikařil. Tohle jeho cílem nebylo. "Uhm, promiň, nechtěl jsem znít-"

"V pohodě, Killiane," uchechtl se. "Dělám si jen srandu. Pojď, pokračujeme."

Rozběhli se stezkou v lese dál, s nimi i Killianova ochranka, dva muži, kteří ho téměř nespustili z očí. Killian se často snažil jich zbavit, něco, co prý dělal i jeho jmenný předchůdce. Jeho strýc, kterého nikdy nepoznal, král, který na trůnu moc dlouho nevydržel, než obětoval život pro Arsenovu mámu. 

To mu o něm bylo vždy vyprávěno. A nedávno, když Killian přišel se slzami v očích domů po tom, co strávil den s Arsenem, se od své mámy Lianny dozvěděl i něco jiného. 

Že měl jeho strýc, Killian, milence. A ten milenec se jmenoval také Arsen. A byl to strýc jeho Arsena, zároveň hradní stráž. 

Killian byl lehce v šoku. Protože ten den brečel právě kvůli nim, kvůli tomu, co k Arsenovi cítil. A najednou zjistil, že jejich strýcové se milovali, že byly spřízněné duše stejně jako oni dva, že byli prakticky jejich kopie. 

Ale Killian był jediný, kdo zatím věděl o tom románku. Věděli o spřízněných duších, nevěděli o tom, že se milovali.

A teď sám nesl tíhu toho zjištění na svých ramenech. 

Tenhle Arsen byl jeho nejlepší kamarád, jeho spřízněná duše. Od jejich třinácti let, kdy se setkali, byli nerozdělitelní. Teď jim bylo šestnáct, přípravy na jeho (teoreticky jejich) sedmnácté narozeniny se blížily, a Killian si uvědomil, že k němu cítí mnohem více než jen kamarádství.

Jenže Arsen? Arsen nevypadal jako někdo, kdo by mu city opětoval. Byl. zdrženlivý, a Killianovi trvalo dlouho, než se mu podařilo prasknout tu jeho skořápku, než se opravdu začali sbližovat nebezpečným tempem. 

Navíc, bylo jim šestnáct, konverzace o láskách byly na místě. A Arsen rád pokukoval po jedné dívce pár domů od toho jejich. 

Proto se taky červenal, když se jejich ruce o sebe otřely, proto začal koktat, když se k němu přidal v tréninku bojových umění a skončili na sobě, takže se rychle odtáhl a dalších deset minut se na něj nepodíval. Bylo mu nejspíše trapně, že si je s Killianem tak blízko místo nějaké dívky ze sousedství.

Doběhli k jeskyni hluboko v lese. Killian strážcům ukázal, že si odpočinou. A v momentě, kdy se stráže usadily na zem, Killian plácl Arsena po paži a oba se se smíchem sprintem rozběhli pryč.

Dělali to často. Stráže se snad už ani neobtěžovaly je dohánět, protože nikdy neutekli daleko. Vždy se vrátili stejnou trasou, aby je nehledali do půl noci. Vždy se Killian omluvil, i když to všem už bylo jedno.

Oběhli skálu z druhé strany, zastavili se u jiného vstupu do jeskyně a práskli s sebou na zem. Jejich hrudníky se zvedaly rychlostí, jako by právě uběhli maraton.

Killian zadržel dech a zaposlouchal se. "Nepronásledují nás," konstatoval. "Už to vážně vzdali."

Arsen se uchechtl. Killian svěsil ruce, kterýma si stínil oči před sluncem, a jeho levá ruka tak neplánovaně dopadla tak, že překrývala malíčkem tu Arsenovu. On se nepohnul. A nemálo ho překvapilo, když Arsen taky ne. Tohle přesně byl ten moment, kdy sebou většinou trhl.