Bonusovky

25| Leo & Alessandro III.

Alessandro měl jeden ze svých horších dnů. Což bylo to nejhorší načasování na světě. 

Jenže poslední dny mu to nedovolovaly jinak - musel chodit do práce, běhat po úřadech, obchodech, zařizovat, zařizovat, zařizovat. A i když mu Leo neustále říkal, ať to nepřehání, že ty věci, které může zařídit sám, zařídí, Alessandro odmítl. Tohle bylo něco, co museli udělat spolu každým krokem. 

Ještě by Leo jejich holčičce vybral nějaké nevkusné doplňky do pokojíku. To nemohl dopustit. 

Takže v den, kdy si pro malou konečně jeli, se sotva udržel na nohách a tak musel použít berle. 

Byl z toho samozřejmě nesvůj už od rána, především, když se přece jen pokusil o chůzi s protézou, pár sekund na to si ji ale naštvaně sundal, hodil ji přes půlku místnosti a zakryl si tvář dlaněmi. Neviděl tak Lea, jak ji zvedl, opřel ji o postel, sedl si vedle něj. Leo mu oddělal ruce z tváře, vtiskl mu polibek na klouby na ruce a podíval se mu do očí. "Nechci říkat, že jsem ti to říkal... Ale vlastně říkal. Každopádně čas nevrátíš, takže se nesoustřeď na to negativní. Dneska se nám rozroste rodina. Na to mysli."

Alessandro se lehce pousmál a hlava mu padla na Leovo rameno. On vždy věděl, co udělat, co říct, ve chvílích, jako byla tato. "Promiň. Dneska jen pozitivně, já vím.  Doneseš mi berle? Měli bychom si pospíšit."

Za patnáct minut už seděli v autě a jeli směrem k jejich novému štěstí. 

Hazel byla holčička, kterou vlastně potkali jen několik týdnů zpátky. Leo byl ten, kdo ji našel odloženou v babyboxu v jejich nemocnici, sotva pár dnů starou. Nestávalo se často, aby jejich babybox byl nějak využit, a tak hned s ní přišel za Alessandrem, který v ten den byl hlavním doktorem.

Měla tmavší pleť, nejspíše měla jednoho rodiče černocha a druhého bělocha, jak později usoudili. Už tehdy měla tolik vlasů, že jim bylo jasné, jaké v budoucnosti bude mít afro.

A hlavně, když ji vybalili ze všech těch deček, ve kterých byla zabalena, uviděli nejspíše i důvod, proč se jí někdo vzdal. Její pravá ručka nebyla zcela vyvinutá, přesně jako tenkrát Denise na oslavě, kde se Alessandro seznámil s Leovou celou rodinou. 

Tenkrát se kousnul do rtu, aby udržel slzy. 

"Myslíš..." začal Leo nejistě. "Myslíš, že to kvůli tomu?" zeptal se tiše. 

Alessandro nasucho polkl. Samozřejmě to kvůli tomu být nemuselo, ale každý si mohl udělat závěr svůj. A on si ho takový udělal. Několikrát zamrkal a odkašlal si. "Dej vědět sestrám, zařiď ji prosím veškerá vyšetření, co jsou potřeba. Dám vědět policii a úřadu pro ochranu dětí."

Leo neváhal. Vzal malou do náruče a zatímco jí něco šeptal, odešel s ní pryč. 

Trvalo jim pouze pár dní, než se rozhodli si dívku adoptovat. 

Nemocnice jí dala jméno Hazel kvůli jejím velkým oříškovým očím. První týden strávila v nemocnici, dokud ji neodvezli do dočasné péče. A Alessandro s Leem o ni okamžitě projevili zájem.

Protože o dítěti se aktivně bavili snad už půl roku. Zvažovali možnosti, přemýšleli. A tohle bylo přesně to pošťouchnutí, co hledali. 

Věděli, že pro Hazel budou ti praví. Bude vyrůstat s handicapem stejně jako Alessandro, který jí na její cestě mohl být oporou. A Leo... dle Alessandra Leo někoho rodičem byl výhra tak jako tak. Naprosto objektivně, samozřejmě. 

Takže dnes, o několik týdnů později, si pro ni jeli. Měli štěstí (a také známosti v podobě Auřiných rodičů), že vše proběhlo rychle. Že jí byly pouhé čtyři měsíce. Přibližně. Samozřejmě nevěděli její přesné datum narození, její rodina nenechala v babyboxu žádné indicie. Nemocnice ale její narození odhadla na první listopadový týden, ustanovili ho na šestého listopadu pro její nový rodný list.