Bonusovky

21| Leo & Alessandro II.

Když mohli, vhodili na procházky se psy oba.

Už tomu byl více než rok, co Leo nastoupil do pediatrického rezidentského programu v místní nemocnici, téměř pod Alessandra, kdyby měl rezidenty pod svou kontrolou. Potkávali se, přece jen pracovali na stejném oddělení a jejich nemocnice nebyla zas tak velká (i když Alessandro jí určitě budoval větší a větší jméno), nebylo to ale dostatečné. Ještě když často měli směny v jiných částech dne.

Takže když už to vyšlo, šli na procházku spolu, aby taky něco podnikli spolu. Udělali si to příjemné, stavili se na kávu, když šli ráno, nebo vzali si do parku malý piknik na západ slunce, zatímco házeli psům míčky. Ti je neúnavně nosili zpátky a Leo je únavně házel zase pryč.

To přesně dělali i ten den. Vzali si do parku deku, cestou koupili sendviče a vínové hrozno, a posadili se v parku, kde tolik lidí zase nebylo. Na druhé straně byl totiž lepší výhled na město a na západ. Tady byl větší klid.

Alessandro se najedl, vyvalil se na deku, dal si sluneční brýle na oči a slastně vydechl. Lea pomalu začínala bolet ruka z toho, jak házel míčky Pajdovi a Štěněti.

"Mohl by ses taky zúčastnit rodinných hrátek," zamumlal Leo.

"To je dobrý," vydechl Alessandro. "To tys je dotáhl domů."

Uchechtl se. Věděl, že to nemyslel zle, Alessandro oba psy miloval. Ale ani trochu ho nebavilo jim házet neustále dokola míčky.

A pak se Štěně rozběhl k míčku, ale už se s ním nevrátil - najednou bylo něco mnohem zajímavějšího v trávě, kdy začal zběsile hrabat a štěkat.

"Ale notak," povzdechl si Leo a stoupl si. Alessandro sotva zvedl hlavu, co se dělo, jen se uchechtl.

Štěně miloval ničit městské trávníky. Nebyla to novinka.

Ten pes ho naprosto ignoroval, když se k němu Leo blížil a výhružně na něj volal. Pajda kolem něj začal skákat s míčkem v puse, aby mu ho hodil znovu. Leo nevěděl, co v tu chvíli první.

Popadl míček Štěněte ze země a když k němu došel, za obojek ho odtáhl od díry pryč, nechal ho přičuchnout k míčku a pak ho hodil daleko od díry. Chytl se. Rozběhl se za míčkem.

Po jeho pravé straně seděl Pajda s jeho míčkem a toužebně se na něj díval. "Vy mi nedáte chvíli klidu, co?" zeptal se spíše vzduchu a vzal mu míček z pusy. I na tu dálku ale uslyšel další Alessandrovo uchechtnutí.

A i když celou dobu házel míčky ledabyle, v tu chvíli zamířil. Hodil ho co nejblíže Alessandrovi a Pajda se rozběhl takovou rychlostí, že na chvíli toho zalitoval, protože se lekl, že Alessandra přímo zboří. Místo toho ho ale těsně minul, popadl míček dva metry za ním a až pak se k němu vrátil. Odhodil míček vedle jeho hlavy a začal ho olizovat.

Leo se nemohl přestat smát těm italským nadávkám a tomu, jak se ze sebe snažil Pajdu shodit. Smál se do té doby, než zase uslyšel štěkat Štěně. Trhl hlavou. A všiml si malého psa na vodítku, který si na Štěně začal troufat, i když byl pětkrát menší. Jejich psi totiž byli zlatí retrívři zkřížení s něčím podobným - každopádně byli velcí.

"A dost už," vydechl vyčerpaně a začal na Štěně opět volat. Kupodivu ho překvapilo, když udělal teprve tři kroky a pes ho poslechl, přestal na toho malého ratlíka štěkat zpátky, vzal si svůj míček a rozběhl se k Leovi zpátky. Přece jen někdy poslouchat uměli.

Leo si dřepl a počkal, až k němu Štěně doběhne. "Dneska zlobíš, víš to?" zeptal se ho, ale i tak ho podrbal za ušima. Pes před něj hodil míček a nosem ho ještě postrčil, aby mu ho opět hodil. Tentokrát Leo mířil daleko.