Bonusovky

28| Leo & Alessandro V.

Ono vlastně netrvalo dlouho, než se Alessandro stal ředitelem.

Už měli Hazel, to ano. Leo taky vždy věděl, že na to Alessandro samozřejmě má, nečekal ale, že se tam dostane tak rychle. Hazel byly tři roky, Leo sotva dokončil pediatrické atestace. A najednou byl jeho manžel ředitelem. 

Samozřejmě byli oba rádi, že se to povedlo, že Alessandrovi věřila nemocnice natolik, ay ho odhlasovali proti druhé kandidátce sedmdesát procent ku třiceti. Práce ale byla pro Alessandra vždy práce a když došlo na krájení chleba, osobní život šel ta tam. 

Takže když se poprvé hodně pohádali jakožto ředitel vůči zaměstnanci, bylo to přímo na Alessandrovy narozeniny. Leo z jeho kanceláře odcházel se slzami v očích, přesvědčený, že ho nenávidí, nenávidí a nenávidí, že se chová iracionálně a nefér a zbytek dne se mu vyhýbal obloukem. Když už se potkali, Leo mu nevěnoval jediný pohled.

Tedy, jeho narozeniny byly až další den, chtěli to ale oslavit už teď, protože další den měl Leo noční. A tohle? Tohle zkazilo úplně všechno. 

Končil v práci ve tři, sbalil si veškeré věci, nasedl do auta a vydal se přímo do školky pro Hazel. Hned, jak ji uviděl, jak se k němu rozběhla, jeho nálada se o něco napravila. Hazel mu vběhla do náruče a on ji objal, jako by ji neviděl několik dní a ne naposledy ráno. "Jak se máš, sluníčko moje?" usmál se na ni. Začala mávat papírem v ruce, a tak si ho Leo vzal.

Upřímně? Vypadalo to jako brambory na trávě, čemuž se ale nedalo divit, když byla Hazel ještě tak malá. "Copak to tady máme?" zeptal se. 

Ukázala na první bramboru. "Táta." Ukázala vedle. "Ty." A pak na nejmenší kolečko. "Hazel!"

Píchlo ho u srdce, protože tohle byl první obrázek, který s nimi nakreslila, i když to vůbec nešlo poznat, a hned si pomyslel, že Alessandro měl být u toho s nimi. 

"To je krásný," vydechl, pohled na kresbičce Alessandra. Najednou v tu chvíli zalitoval, jak na něj vyjel. Objal Hazel ještě jednou. "Vystavíme si to doma na lednici, hm?"

Hazel spokojeně přikývla a pak její úsměv lehce povadl. "Kde je táta?" zeptala se.

"Táta ještě hodinku pracuje," řekl popravdě. "Pak ale přijede a oslavíme jeho narozeniny, dobře? Už je starej."

Hazel se zasmála. "Táta není stavej. Ty jsi stavej."

"Pff, proti němu jsem dítě. Očividně," odvětil. Pak vzal Hazel za ruku, postavil se a společně se vydali k autu. 

Když přijeli, jako první šli s Pajdou a Štěnětem na krátkou procházku. Měli kousek od domu park, kam chodili, když nebylo více času, večer pak ještě s nimi vyšli pro jistotu před barák, aby se přes noc nepočůrali nebo něco horšího. 

Hazel jejich psy milovala. Házela jím míčky, i když její dostřel byl v průměru tři metry, smála se, když jí jeden nebo druhý olízli obličej. Ani trochu se jich nebála, což byl Leo neskutečně rád. 

Pak se vrátili domů.  A přímo uviděl Alessandra jak autem parkuje vedle toho Leova.

Kývl směrem k autu. "Hele, táta zrovna přijel," řekl Hazel. "Utíkej. Ale jen po chodníku!"

Hazel se rozběhla, psi hned za ní. Když tedy Alessandro vystoupil a přešel ke kufru, byl najednou obklopen nejen dcerou, ale i dvojčlennou smečkou psů. Leo sledoval, zatímco se k nim blížil, jak zvedá Hazel do náruče, jak jí dává pusu na přivítanou a najednou neuvěřitelně zalitoval toho, že dneska mezi sebe nechali natolik vstoupit práci.