Bonusovky

31 | Leo & Alessandro VII.

Alessandro jel z letiště přímo do nemocnice, což později usoudil, že byla chyba. Byl totiž naprosto vyčerpaný.

Práce na něj ale čekala už deset dní, zatímco byl hostovat na operaci v Londýně. Nerad to dělal tak, že by jen přijel, na druhý den operoval, pak zase zmizel. Potřeboval se s případem pořádně obeznámit, potkat malého pacienta nebo pacientku, porozumět. A tak si jeho hostující cesty vždy vyžádaly alespoň týden.

Vydal se přímo do své ředitelny. Cestou kýval na pozdrav, rozhlížel se, jestli neuvidí nějakou známou tvář. Viděl jen Auru v dálce v konverzaci se stážisty, které měla momentálně na jejím oddělení.

Lea nehledal. Věděl přesně, kde ten bude.

Leo byl jeho náhradníkem pro případ absence. Měl tak totiž jistotu, že se nestane něco, co by nemělo. Nemohlo se stát, že by se Leo bál na něco zeptat, o něčem se ujistit, něco vyřešit s Alessandrem i na dálku. Ještě, aby tomu tak nebylo, když byl jeho manželem.

Možná i to byl důvod, proč se vydal z letiště přímo do práce. Věděl, že tu Lea najde.

Vešel do své kanceláře bez zaťukání. Leo překvapeně vzhlédl od stolu a když uviděl, že je to on, jeho obličej se změnil v lhostejný. "Já teď budu předstírat, že tě tady nevidím a idealisticky si představovat, že jsi jel jako normální člověk po několika hodinovém letu domů, protože dneska nemáš v práci co dělat ještě."

"Taky tě neuvěřitelně rád vidím po deseti dnech," odvětil Alessandro. Kufr nechal hned vedle dveří, došel ke stolu a na křeílko před ním si odložil tašku. Začal si svlékat kabát.

"Obleč si ho. Já tě tady dneska nestrpím," varoval ho Leo.

Alessandro se jen uchechtl, kabát přehodil přes opěrku a posadil se. "Tak, jen mě zasvěť, co je novýho, co se děje. Přísahám, že pak pojedu domů."

Leo si ho chvíli přeměřoval pohledem, pak si jen povzdechl. Už mu bylo jasné, že se Alessandro nehne. "Jsi workoholik. Doufám, že to o sobě víš."

"Plně vědom," přikývl. "Tak?"

K jeho překvapení Leo ale vypnul obrazovku ředitelského počítače, odhrnul papíry před sebou stranou a vytáhl svůj osobní počítač. Pak ho natočil k němu s fotkou asi čtyřleté holčičky asijského původu, která seděla na houpacím koníkovi a smála se do objektivu.

"Poznáváš ji?" zeptal se Leo.

Alessandro se na fotku začal více soustředit. Když se Leo takhle ptal, měl by, to mu bylo jasné. Za jeho kariéru mu ale prošlo pod rukama tolik dětí, že ji nedokázal zařadit, i když mu povědomá byla. "Úplně nevím, kam ji zařadit," zamumlal. Podíval se na Lea. "Neříkej, že tu máme nějaký nový vzácný případ."

Ty u nich bývaly často. Alessandro se netajil tím, že od dob, co začal v této nemocnici působit, dělal vše proto, aby pediatrickému oddělení udělal velké jméno. A když se stal ředitelem, o to lehčeji to šlo. Teď měli nejlepší pediatrické odělení široko daleko, což ale taky znamenalo větší koncentraci vážných a vzácných případů.

"Halloween, kdy jsi šel za piráta a Hazel za papouška, pamatuješ?" napověděl mu Leo.

A jemu se najednou vše spojilo dohromady. "Ta akutní operace. To je ona?"

Leo přikývl a otočil si počítač zpátky k sobě. "Viv. Tenkrát jsi jí zachránil život. A teď tě chci poprosit, abys jí ho zachránil podruhý."

Nechápavě nakrčil obočí. "Je nemocná?"

Leo zavrtěl hlavou. "Ne, ale její máma ano."

"Byly samy dvě, že?"