Bonusovky

27| Chris & Mateo VI.

Bylo to chvíli po jejich svatbě, co se Mateo setkal se svým biologickým otcem. 

Omylem, samozřejmě. Jeho otec stále měl zákaz přiblížení, stále vykonával veřejně prospěšné práce, i když na druhé straně města. Tam se přímo Mateo nachomýtl, když tam jel vyzvednout objednanou lampu do jejich obýváku. 

Jeho otec nějakým způsobem věděl, že svatba proběhla, a jakmile Matea uviděl, vypadal, že byl připraven si s ním vyříkat, kde se ztratila jeho pozvánka na obřad. 

Pak si to ale rozmyslel a Matea ignoroval. Pokračoval v uklízení. 

A pak se přece jen za ním vydal. A začal slovy, jak nevděčným synem byl. 

Syn. Mateo to slovo z jeho úst přímo nesnášel. Tenhle člověk neměl syna a rozhodně ním nebyl Mateo. Takže neež stihl říct něco víc, než stíhl dát do hlavy jakéhokoliv brouka, přerušil ho. Postavil se za sebe. Udělal krok dozadu. "Pokud vím, zákaz přiblížení stále platí," řekl tím nejjistějším hlasem, co mohl, i když cítil, že se třese. Jeho otec ho zkrátka bude děsit navždy a setkání s ním bude pro něj vždy traumatické. "Takže ty uděláš tři kroky dozadu, jinak nahlásím policii, že ses přiblížil, že jsi se mnou promluvil a je mi jedno, jaké to pro tebe bude mít následky."

Otec si ho přeměřoval přímo vražedným pohledem. A pak opravdu tři kroky dozadu udělal. Mateo si oddechl, lépe chytil krabici s lampou a obloukem ho obešel. Pokračoval k autu. 

Nevěděl, jak se udržel až domů, s jakým klidem odřídil na druhou stranu města. Nevěděl, jak to, že ho psychika nedostala dříve. 

Ale v momentě, kdy přijel, kdy uviděl Chrise v kuchyni (nejspíše jak jim dělal večeři), kdy se na něj otočil a usmál se, to byla teprve ta chvíle, kdy měl pocit, že může dát svým emocím volný průchod. Protože byl v bezpečí. Byl doma. A jeho domov hned poznal, že se něco dělo.

"Mateo?" zeptal se Chris, jeho úsměv nahrazen starostlivým pohledem. Mateo ho slyšel jakoby z dálky. "Co se děje?"

Najednou se cítil strašně. Najednou v jejich bytě nebylo dostatek vzduchu, najednou se mu špatně dýchalo.

"Mateo." Chris už byl u něj. Chris už ho držel za ruce, už ho vedl k sedačce v obýváku. "Mateo,"  opakoval, aby udržel jeho pozornost. "Mateo, Mateo. Myslím, že na tebe jde panický záchvat. Dýchej se mnou."

Nebylo to poprvé a pravděpodobně ani naposled. Mateo byl poznamenaný svou minulostí, která ho doháněla, i když byl ve fázi života, kdy byl snad nejšťastnější a byl na tom nejlépe. Někdy zkrátka svému tělu, své hlavě, poručit nemohl. 

Chris to věděl. A hlavně, věděl, jak mu pomoct.

"Nádech," řekl a Mateo se pokusil ho poslechnout, přesto se za jeden Chrisův udělal nádechy hned tři, krátké, vyděšené. Díval se mu do očí, do těch krásných očí, které ho vždy dokázaly uklidnit.

"Výdech." Chris vydechl. Mateo taky. Třikrát. Rychle. Bylo mu špatně. Chris ho ale nijak nenutil, ať hlavně dýchá podle něj. Dával mu čas.

"Nádech." Mateo ucítil slzy. Snažil se donutit, aby nedýchal desetkrát rychleji, než dýchal Chris. Snažil se ho poslechnout. Přesto se jeho hruď zvedala rychleji.

Chris to nevzdával. "Výdech. A ještě, nádech." 

Už to bylo lepší. Jeho nádechy byly delší, i když se stihl opět nadechnout dvakrát. Chris se lehce povzbudivě usmál. "A výdech."

Seděli tam snad dobrých pět minut, kdy jen Chris opakoval nádech, výdech, nádech, stále dokola, dokud se jejich nádechy nesjednotily, dokud Mateo nedýchal opět jak normální člověk. Svobodně.