Bonusovky

4| Noah

Noah si propletl s Runem prsty. "Jdeme na to," pousmál se.

Rune se na něj usmál zpátky. Byl to ten dokonalý úsměv, který vždy Noahovi jako zázrakem pomohl, aby se před koncertem cítil nervózní. Teď ani nervózní nebyl, to býval jen při sólo koncertech, s orchestrem mu publikum nevadilo, přesto Runeho úsměv uvítal. 

Vyšli na pódium. Rune mu naposledy stisknul ruku, než ji pustil, aby šel ke svému klavíru. A sotva se Noah otočil k němu zády. Zaslechl křik. 

Když se otočil, Rune byl na zemi. Oči otevřené, tep neexistující. Noah padl na kolena, oči se mu zaplnily slzami-

A probudil se. Prudce se posadil do sedu a začal popadat dech, čímž probudila Masona vedle sebe. Nepromluvili mezi sebou jediné slovo, Noah se jen bezvládně rozbrečel a Mason ho objal. 

"Bude to lepší," zašeptal po pár minutách, když se Noah uklidnil. Přikývl.

Věděl ale, že nebude. Už tomu byly tři měsíce a bolelo ho to úplně stejně jako na začátku. Ne-li více, protože čím déle bez Runeho žil, tím více si uvědomoval, že už se opravdu nevrátí. Nemohl si dokonce života namlouvat, že je třeba jen na nějakém koncertu na druhé straně světa. 

Proklínal úplně všechno. Proklínal, že do sebe tenkrát na první Runeho zkoušce do sebe narazili, že mu Noah pomohl, aby na něj dirigent nebyl naštvaný, že se ho později zeptal o doprovod na všechny ty pitomé soutěže. 

Když to řekl Masonovi, smutně se pousmál. "Nemyslíš to vážně. Rune byl to nejlepší, co tě mohlo potkat. Sám jsi mi to řekl."

"Tak proč je pryč?" křikl Noah hlasitěji, než zamýšlel. "Proč to muselo dopadnout takhle?"

Do očí se mu nahrnuly nové slzy a Mason ho znovu objal. A takhle to bylo celé ty tři měsíce. Mason u něj přespával alespoň jednou týdně. To samé Aurora. Ona u něj nebo on u ní. Všem jim trvalo až nezdravě dlouho, aby si na život bez Runeho zvykli.  

Pět měsíců od Runeho smrti Noah na Auroru poprvé vyjel. A to proto, že se ho zeptala tu otázku, o které raději nechtěl nikdy ani přemýšlet. "Noahu? Nechceš si zkusit najít někoho jiného? Třeba ti to pomůže se s tím vyrovnat, mně Willem hodně pomáhá-"

Willem byl její přítel, se kterým začala chodit asi dva měsíce po Runeho smrti. Teda to alespoň Noah tipoval, v tu dobu totiž nebyl moc schopný se orientovat v čase. 

"A ty? Nechceš si najít nového bratra?" odpálil zpátky a hned toho zalitoval. "Panebože," zamumlal. "Promiň mi to. Strašně se omlouvám, já to tak nemyslel." Nedokázal se jí ani podívat do očí. 

"Noahu," vydechla po chvíli. Nepokračovala. Když k ní Noah zvedl pohled, uviděl, že ji opravdu ranil. 

"Promiň," zopakoval. "Chovám se jako kretén. Vlastně už posledních několik měsíců. Omlouvám se."

"Kreténsky ses zachoval až teď," odpověděla tlumeně Aurora. "Já jen... snažím se, víš? Nemusím ti ani říkat, jak moc mi chybí, protože vím, že to chápeš, ale takhle nemůžeme fungovat napořád. Rune by nechtěl, abychom takhle pokračovali. A je mi jasný, že tohle se říká jen tak, ale v případě Runeho mi tohle přijde naprosto reálný. Nesnášel by nás vidět takhle."

Jenže to nejde, chtěl říct. Nejde na něj prostě zapomenout. Nejde si místo něj najít někoho jiného. Nejde na něj nemyslet každý den, když  jsem s ním trávil každý den a najednou je pryč. 

Tohle nemohl říct ale přímo Auroře. Jeho sestře, která s Runem strávila desetkrát více času. Jeho sestře, rodině. "Já vím, že ne," špitl proto. "Jen... přijde mi naprosto nereálné si teď někoho hledat."