Kery

Jeden problém za druhým

Pokračování předešlé kapitoly:

,,Hele, kazíš nám zábavu.'' Řekl ten který předtím držel Kery. Byl menší než Bucky, ale nezdál se že by se ho bál...ten pohled Kery připomněl jak malí psi vždy štěkají na ty větší...ale když štěkne větší, ti malí vždycky utečou.

Vždycky.

,,Uvidíme jak moc velká zábava to pro tebe bude až ti přelámu každou kost v těle jestli ještě jednou na ni sáhneš.'' Řekl s ledovým klidem Bucky, dívající se na druhého kluka dolů, jakoby to byl jen další tuctový kámen u jeho boty.

Zbylí dva kluci za jeho kámošem znejistili a už do něj strkali ať půjdou, ale on se jen uchechtl a pohledem kmitl na Kiru a zpět na Buckyho, dělající krok k němu.

,,Heh, to bych chtěl vidět, huba plná keců ale žádný činy, co jsi, její strejda nebo něco podobného?''

,,Bucky, radši pojď, to nemá cenu.'' Řekla Kira, chytla Buckyho za paži a zatahala ho za ni. Bucky jakoby v ten moment přepl, uvolnil svaly a udělal krok dozadu, pomalu se otáčející že už to opravdu řešit nebude.

,,Ha, já to říkal, plno řeči ale žádné činy, srabe, to si necháš rozkazovat od holky jak poslušný pejsek?''

Kery v ten moment pocítila takovou otrávenost a bublající hněv k tomu klukovi, kterému chtěla tak moc jednu natáhnout, a Bucky jakoby chytil ty samé pocity od ní. V ten samý okamžik se zastavil, upustil jejich pití, na patě se otočil a ikdyž to pořád bylo de facto dítě, dal mu pěstí do obličeje...jeho normální rukou naštěstí.

,,Bucky!'' Vyjekla Kery, ale Bucky se nezdál že by ji vnímal, ten kluk ho tak neskutečně vytáčel, už jen ten jeho přiblblý obličej ho tak neskutečně vytáčel. Bucky byl chladná hlava, ale v ten moment vybuchl.

,,BUCKY PŘESTAŇ! UKLIDNI SE A JDEME!'' Zvýšila hlas Kery, tahající ho ja jeho normální ruku když si všimla dvou policistů, které vedli ti dva kámoši co stihli pro ně zdrhnout.

Bucky se opět zastavil, uklidnil jako by se nic nestalo, podíval před sebe na přibližující se strážníky, nechal toho kluka ležet na zemi a tentokrát se už vážně rozešel s Kery v závěsu pryč.

Kery nechápala co ho to popadlo, celá ta situace byla šílená a nepochopitelná. Kery se divně motala hlava, když si sedla na motorku a opět se chytla Buckyho, ani si nedala helmu jak byli ve spěchu a jak malátně se cítila, prostě se rozjeli a Kery si opřela hlavu o Buckyho záda.

Jeli v tichosti, jak by ani ne když přes zvuk motorů okolo nic neslyšeli. Ale další důvod byl že oba byli zabraní do svých vlastních myšlenek, Bucky zmatený z toho co udělal a proč, Kery přemýšlela nad mnoha věcmi (divila se že dokázala v tom hluku vůbec přemýšlet).

Když zastavili před Towerem, Kery zesedla a chvíli oba jen mlčeli, Bucky seděl na své motorce a sundal si z hlavy svou helmu, pak si nahlas povzdechl.

,,Vysvětlíš mi co se tam stalo?'' Řekla opatrně Kery, nevěděla jestli je vhodné začít to téma, ale potřebovala o tom mluvit, potřebovala vědět jestli to předtím byl Bucky nebo...

,,Já nevím...já sám nevím co se tam stalo, Ker. Bylo to jakobych to nebyl já, v jednu chvíli se už chystám odejít, ale pak mě popadne vlna nějakých emocí, které jsem ani předtím neměl v sobě, a myšlenky na to ho prostě zmlátit. Nevím, ale nejvíc mě mrzí že jsem ti zkazil den, takhle jsem to zakončit v plánu neměl.''

Poškrábal se Bucky za uchem a podíval se na potemnělé nebe, kde jediné světlo bylo vidět z vrchů mrakodrapů a letadel. Kery si taky povzdechla a zakroutila hlavou, nechtěla aby byl z toho co se stalo špatný pocit, a taky nechtěla aby si myslel že je naštvaná.