Euforie III. |Starker|

hvězdné finále

Opravdu musím přiznat, že moje spisovatelské schopnosti z dob, kdy jsem tohle aktivně psala, mě opravdu překvapují! Nezaručuji vám tedy, že teďka to bude stejně kvalitní, ale budu se snažit. Ovšem pokusím se všechno nějak zahrnout do jedné max dvou kapitol. Omlouvám se, hodně věcí nebude tak detailně, ale chci vám tady přinést aspoň nějak částečně uspokojivý závěr celé téhle série, tak jsem slíbila. Také to píšu z paměti, takže se to nejspíš nebude odehrávat přesně jako ve filmu, začínám improvisovat v jednu ráno 31.12. xdd

Tak doufám, že vás to moc nezklame a bude to stát aspoň trochu za to!

★★★

O dva dny později už přijížděl jedním ze svých sporťáků na půdu základny Avengers. Bylo to tak dlouho co tady byl naposled. Troufal si tvrdit, že mu to ani nechybělo. Zaparkoval hned před skleněným vchodem. Průhledné plochy sekl odrážely sluneční svit. Hlavou mu prolétla jedna otázka:

Co asi teď děla Morgan?

Zatřepal hlavou, aby otázku vyhnal a vystoupil z auta, kde už na něj čekal vysoký svalnatý muž. Měl na sobě ležérní a pohodlné oblečení. Jeho krátké vlasy upravené přesně tak jako vždycky.

„Rád tě vidím Starku," řekl a napřáhl ruku k tmavovlasému muži.

„I já tebe Rogersi," odvětil.

Pár minut vedly zdvořilecké rozhovory. Mluvili o tom, co je čeká a nemine. Bylo toho opravdu hodně, ale Tony jen celou dobu myslel na to, jak ho zase uvidí. Když se to povede, tak se vrátí, napořád! A už ho nepustí, nikdy se už nezapletou do něčeho takového a zůstanu spolu doma i s dítkem, jenž se právě nacházelo u Pepper, než bude opět po všem.

Těšil se na to, až mu z ramen opadne všechen stres a on znova bude držet v objetí toho mladého muže, jenž nutil jeho srdce stále bít. Chtěl už konečně vést, ten nudný rodinný život, během kterého se budou maximálně hádat o tom kdo by měl luxovat nebo o tom, že zapomněl vzít v krámě něco 'velice důležité' bez čeho se neobejdou – samozřejmě že obejdou, jen se těšil na to obyčejné drama kvůli ničemu.

Následný děj událostí se ztratil ve víru radosti, zoufalství, smutku a dalších mnoha emocí. Stalo se toho opravdu hodně. Cestovali časem, našli kameny nekonečna, jeden ztratili a opět zase našli a přišli o Nath. Pro všechny to byla velká rána. Ticho a smutek se zmocňoval celé budovy. Svěšené hlavy a myšlenky na to, že musí postupovat dál, ale nikdo neměl sílu se zvednout jako první.

„Je čas," řekl Clint rozhodně. Pohledem přejel po všech ostatních, kteří právě upírali, své pohledy na něj. Věděli, že má pravdu a je třeba začít.

„Tak jo Bruci, sestrojil jsem ti tuhle rukavici, která by se měla přizpůsobit velikosti, těch tvých polozelených pracek. Teď už je to na tobě, drž se. Jsme všichni hnedka tady, kdyby se dělo něco špatného, zasáhneme," řekl Tony tak klidně a vlídně jak to jen šlo. Kdyby se právě neměl vrátit jeho manžel, nejspíš by tak milý a vstřícný nebyl, ale čert s tím.

Bruce uznale přikývl a počkal až ostatní účastníci akce schovají za příslušné štíty. Poté uchopil rukavici do jedné ruky a druhou tam začal pomalu nořit. Netrvalo to ani dvě vteřiny a po nasunutí se začaly kameny aktivovat. Bylo vidět, jak nazelenalý obr zápasí se silnou bolestí, nebyl to hezký pohled. Jeho křik se rozléhal celým zařízením a zarýval se do srdcí jeho přátel stojících okolo.

Sebral poslední zbytky sil. Zapíral se o stůl, jenž stál před ním. Bolest se mi zarývala do kostí a kůže na jeho ruce a krku se pálila. Bylo to nesnesitelné, zvonilo mu v uších a zrak se rozostřoval a znova zaostřoval. Se supěním zvedl ruku s rukavicí, loket si opíral o ruku druhou a lusknul.