Euforie III. |Starker|

,,Můj skvělý manžel.."

12. Kapitola

Chodby se před ním táhly až do nekonečných dálek. Každá chodba se dost nepříjemně podobala na tu předešlou. Bloudil chodbami ve snaze najít mladíka. V masce se mu sice ukazovala přímá cesta za onou blikající tečkou, jenž měla znázorňovat chlapce, ale i kvůli nenadálému pohybu oné tečky se to všechno komplikovalo.

,,Petere Starku okamžitě se zastav! Takhle nemám šanci tě snad nikdy dohnat!" zabručel si Stark v masce pod nosem. Hekání vyvolané rychlou chůzí a lehkým návalem vzteku mu rezonovalo celým stísněným prostorem zlato-rudé masky.

,,Teď nemůžu, kdybych to udělal, tak ztratím jak Houdiniho, tak i toho hnusného slizouna," zachraptěl šeptavě chlapec a uvedl své nohy do rychlejšího pohybu.

Tony to postřehl a vyčerpaně si odfrkl. Poslední co si v den své svatby přál, bylo se prát s nějakou emzáckou gorilou a pak následně uvíznout se svým manželem v kosmu na záchranné misi nějakého špatného kouzelníka. Svými temnými panenkami se zaměřil na malý holografický plánek trasy, na jejímž konci blikala rudá tečka. Byl několik desítek chodeb jinde, ale ani to jej nezastrašilo. Slíbil si mladíka chránit a za celý dnešek kvůli němu spíše trpěl.

Nejprve mu agresivně vměstnal dort do obličeje, následně mu nastavil hruď, aby se do ní elegantně praštil a pak si mladík zahrál na jeho osobní lidský štít. Už teď viděl všechny ty modřiny a podlitiny, šrámy. Představil si dost barvitě chlapcovo skuhrání, až se bude ukládat do měkké postele. Nesnášel pohled na jeho zraněné tělo, jako by nestačil pohled na dvě velké jizvy – na pravé paži a mezi levým ramenem a klíční kostí – po tom jeho střemhlavém útoku na zloděje mimozemského materiálu.

Hlavou mu proběhly vzpomínky na každé mladíkovo zranění, jenž se mu stalo za tu společně strávenou dobu. Od říznutí o papír, přes naraženiny až po nalomené žebra a dvě obrovské spáleniny. Musel pevně semknout víčka, aby jej tyto představy opustily. Když oči zase otevřel, zahlédl místo mžitek nějaké další tečky. Nebyly rudé jako Peter, byly tmavě modré a nacházely se o dvě chodby vedle.

Starkovi přeběhl mráz po zádech a lehce zpanikařil. Hlava se mu zamotala, a začal se zběsile rozhlížet po nějakém místě, kde by se mohl ukrýt. Nakonec zahlédl menší výběžek, téměř bezmyšlenkovitě se proti němu vrhl a natiskl se až úplně dozadu na stěnu. Očima stále těkal mezi děním okolo a hologramem kde se pohybovaly tečky.

Když se tečky kolem něj prohnaly, opět vylezl a urychleně se dal do pohybu směrem za svým manželem. Tentokrát se neplahočil chodbami přikrčený ve stínu, teď už běžel, bylo mu jedno, jak moc nápadné to je či není. Očima opakovaně těkal a stále si kontroloval, kde se jeho drahocenná polovička nachází.

,,Tony kde jsi?" ozvalo se z vysílačky a Tony měl co dělat, aby nevykřikl leknutím. Donutil své nohy, aby se zastavily. Vyčerpaný černovlásek se zastavil a rukama se opřel o kolena, zuřivě lapal po dechu a u toho zaháněl častým mrkáním neposedné mžiky před jeho očima. Když mladík svou otázku zopakoval, tak se Tony naposledy podíval na malou mapu.

,,Jsem téměř za rohem, proč?" zaúpěl a opět uvedl své tělo do pohybu.

,,No protože tu houstne atmosféra, tak by se šikl tvůj šarm a podobně."

,,Opravdu hodláš žertovat o mém naprosto nepřehlédnutelném šarmu?" zavrčel Stark, když se plížil podél zdi do velkého řídícího sálu. Byl vskutku obrovský – asi jako pětipatrová budova – velké okno, jenž poskytovalo nádherný výhled na rozpínající se vesmír, bylo přesně naproti dveřím, kudy se snažil Stark vplížit.