Euforie III. |Starker|

,,Ztratil jsem ho.."

18. Kapitola

Lodí vládlo už několika denní ticho. Stark z postele nevytáhl ani palec na noze. Spal, celou tu dobu jen spal. Smutek mu nedovolil už nic jiného. Nechtěl už nic, jen naposledy vydechnout a opět se shledat s jeho mladým manželem. Snil o tom jak se s ním. Snil a snil, nic jiného už dělat nechtěl.

Pokud byly sny jediným místem, kde jej mohl vidět, obejmout či políbit, tak už nechtěl nikdy procitnout do světa bdělých.

Loď byla unášena prázdnem, které vypadalo tak majestátně. Barevné galaxie krášlily celkový pohled černočerné prázdnoty. Byl to neuvěřitelný pohled, který miliardář obětoval jen proto, aby mohl bolestivě snít a vzpomínat na to jak si tiskl mladíka k tělu.

Víčka se mu zachvěla, což značilo, že se pomalu probouzí. Cítil, jak se jeho plíce nenaplňují už ani z poloviny. To bylo možná příčinou jeho probuzení. Zasípal a s vypětím posledních sil se převalil. Pořád v jeho srdci sídlila bolest z jeho ztráty. Neustupující bolest jej okupovala už několik desítek dní. Nebojoval, jen se poddával zžírající bolesti.

Když spočinul na pravém boku čelem do prostoru, postřehl, že se mu všechno mlží. Nebylo to ale tím, že oči měl slepené slzami. Mozek měl nedostatek kyslíku a následky se začaly projevovat. Muž jen sípavě oddechoval a chvilkami i zabručel, když vydechl moc silně a rychle.

„Vida, jsi vzhůru," ozvalo se kousek od něj. Pohled líně stočil k modré robotické ženě, která seděla na zemi opodál a opírala se o chladnou železnou zeď. Vypadala vyčerpaně, ale ne zdaleka jako Tony. Pohled měla znuděně upřený na protější zeď.

Tony jí chtěl uštěpačně odpovědět, ale nezmohl se na nic víc, než na zoufalé sípání a bručení. Nakonec zadýchaně zavrtěl hlavou a nechal své tělo ochabnout. Ruka mu klesla přes okraj postele a visela dolů. Očima sledoval konečky jeho prstů, které se natahovaly k zemi. I taková krátká vzdálenost se mu ztrácela v mlze a rozostření.

„Nemusíš odpovídat, šetři sil," poznamenala a otočila k němu hlavu, „bude to ještě na dlouho."

Pro mě to bude už jen chvilka utrpení a znovu jej uvidím, proběhlo Tonymu hlavou. Už ale byl příliš slabý na to, aby to řekl.

Pomalu ztrácel kontrolu nad tělem. Znovu upadal do temnoty, které na něj čekala za tenkou stěnou očních víček. S výdechem se jeho víčka slepila řasami a Stark tak upadl do nekonečné prázdnoty.

„Tony," ozvalo se ve snu. Stark se rozhlédl kolem sebe a všiml si, že je u nich doma. Peter ležérně seděl na gauči. Hleděl na Tonyho svýma štěněčíma očima. Vlasy měl rozčepýřené a byl oblečený zcela obyčejně. Tepláky a velké Tonyho tričko značily to, že buď je to nějaká zatoulaná vzpomínka, nebo pouze výplod Tonyho fantazie. Nepamatoval si totiž pořádně na to, kdy mladíka takto viděl. Vždy mu jedna část oblečení chyběla nebo byl nahý úplně.

Tonyho srdce poskočilo nad tím, že chlapce znovu vidí. Beze slov došel k mladíkovi a svalil se na koženou pohovku. Pevně jej objal a zabořil nos do jeho divokých loken. Nasál mladíkovu vůni a nechal pár slz, aby si udělaly menší výlet na jeho tváře. Rukama pevně tiskl mladíka, bylo to tak skutečné.

Tiše se od něj odtáhl a jedu ruku mu přesunul na tvář. Peter se na něj sladce culil a hluboce mu hleděl do očí. Opět se mohl Stark kochat tím, jak nádherného muže si před několika týdny vzal. Věděl, že má na své partnerky dobrý vkus, ale nikdy nečekal, že na muže bude mít ten vkus o tolik lepší.

„Chybíš mi," vzlykl Tony a nechal slzy kutálet se libovolně po tvářích.

Mladík mu přiložil jemnou dlaň na tvář a setřel mokrou stezku, která dělila jeho líc na dvě poloviny. Usmíval se jako by se nic nestalo a stále z Tonyho nespouštěl oči. Možná to bylo tvořeno Tonyho bujnou a smutkem zamlženou fantazií, protože tohle vzpomínka být nemohla. Tony se už začal přiklánět k tomu, že by se dostal za mladíkem do nebe.