Euforie III. |Starker|

,,Košile.."

povinně přečíst závěrečné žvásty! <3

17. Kapitola

Bylo to jako by mu někdo vypálil díru do hrudi. Pokaždé když usínal – za uplynulé dny –, tak myslel na to, jak se jejich rty naposledy dotkly. Myslel na jeho poslední slova a na to jak jej snažil uklidnit. Bylo to tak neuvěřitelné, jednu chvíli se tiskl k jeho hrudi a naslouchal tlukotu jeho srdce skrz materiál obleku, v durhou chvíli se nakláněl nad jeho mizícím tělem.

Bolest zahlcující jeho srdce byla zcela jiného kalibru, než doposud zažil. Drásalo jej to na kousíčky a nemohl se na nic soustředit. Jeho neuvěřitelně skleslá nálada měla za následek nechuť k jídlu a téměř nulovou energii. Od doby co nasedli do Quillovy lodi společně s modrou ďáblicí – jak nazýval Nebulu – tak se z postele, jenž obsadil, nikam nehnul.

Jen ležel a hleděl do prázdna. Všechny ty vzpomínky na ty časy byly ubíjející, a ještě horší byl pohled na snubní prsten z bílého zlata na jeho levém prsteníčku. Ten osudný moment si stále přehrával, to jak stáli naproti sobě a slíbili si své ano před všemi pro ně důležitými lidmi.

Pokaždé když usnul, tak jej navštěvoval mladík ve vzpomínkách, které mu jeho zdrcený mozek promítal na plátno zavřených víček. Opět byli spolu a opět cítil, že není nic zcela ztracené, ale po probuzení jej vždy čekala silná rána od reality.

Každý sen – vzpomínka – byl tak skutečný. Všechno bylo tak reálné, nabýval díky tomu dojmu, že je všechno tak jak má být. Ale nebylo, ztratil nejdůležitější osobu ve svém životě, ztratil svou největší lásku.

*-*-*-*-*

Tvrdě rozevřel víčka a zalapal po dechu. Další ze sladkých snů jej dohnal na pokraj šílenství. Snění o probdělé noci s mladíkem, během které se oddávali divokým čuněčinkám jej málem rozervalo zevnitř. Slzy se mu začaly opakovaně spouštět po tvářích. Tělo postihl neutuchající třas a jeho srdce se opět rozbolelo.

S křikem uchodil do zdi, jenž byla hned vedle něj. Následně se hlasitě rozvzlykal. Potřeboval ho, potřeboval jeho přítomnost a jeho konejšivé doteky. Potřeboval slyšet jeho hlas a potřeboval se opět schovat do jeho náruče před celým zpropadeným světem. Potřeboval se vrátit časem do dob, kde ještě byli šťastně spolu a někdo jako Thanos je naprosto míjel.

Neochotně se převalil na druhý bok. Zahleděl se do zdi, jenž se za celou tu dobu ani nezměnila. Pohled zkroušeně sklopil níž a víc se zachumlal pod deku. Za ty roky společného bydlení naprosto zapomněl na to jaká je zima bez mladíkova nahého těla vedle něj.

„Opravdu?" ozvalo se za ním. Ani se neotáčel, byla to jediná osoba, která tam s ním jen mohla být. „Zase hodláš celý den ležet v posteli? Sakra dochází nám kyslík, zásoby, jsme uprostřed ničeho a ty tady furt bulíš! Nechápu tě," zavrčela Nebula a založila si ruce na prsou.

„Ano, opravdu tu hodlám jen a jen ležet. O opravu lodi jsem se pokoušel, a pokud mám umřít na udušení tak bych byl moc rád, kdyby to bylo ve spánku s myšlenkami na něj. Ty zřejmě nevíš, co to znamená někoho milovat natolik, že bys byla schopná pro něj obětovat vlastní život," poznamenal ostře a přetáhl si deku přes hlavu. Opět pevně semkl oči a nechal své tělo kolébat vzlyky.

„Tony, jsem doma!" rozeznělo se celým velkým bytem. Když se to doneslo až k Tonyho uším v pracovně, radostně se pro sebe uculil a odhodil malý šroubovák, co držel v ruce. Otřel si své velké ruce do nedalekého hadříku a i ten odhodil. Vyšel z pracovny jako pán všeho tvorstva a zamířil chodbou rovnou do obýváku kde se mladík vydal směrem k minibaru.