Euforie III. |Starker|

„Já tady nejsem sám. Jsem tady se svou dcerou."

21. Kapitola

Slunce svítilo, pálilo do betonových zdí zdobených dřevem. Hladina vody se čeřila mírným vánkem, který se po ní proháněl. Listí pomalu žloutlo a padalo k zemi za doprovodu malých tanečních kudrlinek, za které mohl opět lehký vánek. Na to, že byla skoro půlka září, bylo stále poměrně teplo. Krom cvrlikání ptactva a lehkého šumění vody se vzduchem nesl i dětský smích.

Dveře od přiměřeně velkého domku zavrzaly a parkety na verandě taktéž když se na ně postava postavila. Svýma tmavě hnědýma očima přelétl po celém travnatém pozemku, jenž se před ním rozpínal. Miloval ten pohled, dopolední slunce příjemně svítilo na travnatý pozemek, který byl lehce protkán vzrostlými listnatými stromy.

Zhluboka se nadechl, aby nasál čistý vzduch a opět jej vydechl. Pohled se mu konečně zastavil na bunkru z růžové princeznovské deky, pár provazů a pár kousků plastového nábytku. S lehkým úsměvem se rozešel tím směrem. Šel pomalu a tiše, aby si dítko nevšimlo jeho přítomnosti a neskončilo se svou hrou. Miloval jí pozorovat, jak si hraje na odvážnou hrdinku. Takovou jako byl její adoptivní táta a jeho již zesnulý manžel.

„Pozor! Všichni se schovejte!" ozvalo se tlumeně skrz jeho starou rudozlatou masku, kterou našla v garáži, kam jí ukryl.

Tiše se uchechtnul a zastavil se. Založil si ruce na prsou a sledoval ji. Nemohl si pomoct, ale viděl v ní kousek jeho. Ten její elán a nadšení se zrcadlil v něm. I když tu už nebyl fyzicky, Tony měl stále i po těch všech letech pocit, že tam s ním byl.

„Tati, co tady děláš?!" zapištěla malá holčička, když si všimla jeho přítomnosti.

„Stojím a koukám se na to, jak by vypadal Iron man v dnešní době," odvětil pobaveně a dřepnul si, aby mohl být obličejem ve stejné úrovni jako ona.

„Ale ty jsi ten jediný a prav Iron man," odvětila holčička a z hlavy si sundala železnou helmu. Tmavě hnědé vlásky jí trčely do všech stran a své hnědé panenky zabodla do jeho. Buclaté tvářičky měla jako vždycky trochu červené a malý nosík na tom byl podobně.

Tony se nad její odpovědí pousmál. Zavrtěl hlavou a helmu si od ní vzal. Podíval se do mrtvolně černých očí masky. I přes to, že už nebyla tak lesklá a oči jí zely prázdnotou, se v ní zrcadlila sláva tehdejších časů. Ty časy byli sice dávno pryč, ale pokaždé když se do masky za ty roky podíval, cítil se jako tenkrát. Plný sil, nadšení a odhodlání se vrhnout do každé akce. Bojovat bok po boku s ostatními a hlavně s ním.

V garáži měl i jeden z jeho starších obleků. Vždy na výročí jejich svatby jej vytáhnul a musel se ujistit, že aspoň ten oblek tam stále je. Jezdil prsty po specifickém materiálu a přes vzor pavouka na hrudi. Díval se do prázdných očí masky a vzpomínal, jak se z jejich druhé strany do něj zabodávaly mladíkovy hnědé duhovky.

„Chybí ti to někdy?" zeptala se holčička, kdy si všimla jeho pohledu. Na to jak byla malá, byla chytrá a její myšlenkové pochody předčily myšlenkové pochody většiny dětí.

„Popravdě mi spíš chybí ti lidi, než nasazování vlastního krku pro záchranu světa."

„A chybí ti Peter?"

Vyprávěl jí o něm. Vyprávěl jí o tom, že by místo maminky měla druhého tatínka, který by si s ní hrál a který by jí utíral slzy, když by si rozbila koleno, který by jí utěšoval po prvním rozchodu, který by mu pomohl rozbít každého, kdo by se jí pokusil ublížit

Položil jí svou velkou dlaň na malou tvář a zadíval se na ni. Hrála si s prsty a upřeně se na něj dívala. Oči se jí leskly a letmo se na něj usmívaly. Ztrácel se v nich jako v těch mladíkových. „Ani nevíš jak moc," odvětil tiše a vtiskl jí polibek na čelo. „Ale teď už pojď, co nevidět dorazí teta Pepper a bude oběd."