Euforie III. |Starker|

,,Steve já nemůžu.."

19. Kapitola

„Tony asi ti nerozumím," zabrblal zmateně Steve a hloubavě se zahleděl na Tonyho. Hleděl na pomačkanou tělesnou schránku, která se v sobě snažila za každou cenu udržet tu nebohou zničenou duši. Propadlé tváře porostlé strništěm ladily ke klíčním kostem, které prosvítaly skrz potem smrdící nátělník. Oblek i sako s košilí si sundal a nechal to ležet někde v lodi.

„Čemu nerozumíš na tom, že jsem ho ztratil?!" utrhl se na něj Tony a vši silou zadržoval další slzy. Už nemohl, už nemohl brečet. Bylo toho dost.

„Petera?"

„Ano, proč se tak blbě ptáš?" zavrčel, čímž se snažil maskovat bolest. Když Steve jeho jméno řekl, Tonyho bodlo u srdce. Slyšet to jméno bylo bolestivé, možná až moc.

„Rhodey nám řekl o vás dvou a chci, abys věděl-," začal Steve.

„Mlč! Prosím tě už mlč. Dostaň mě ven, ro je jediné co po tobě teď chci," přerušil jej Tony a udělal jeden krok směrem ven. Steve stál po jeho boku a podporoval jeho slabé tělo tím svým. Už se dal více méně do kupy poté, co prohráli bitvu proti Thanosovi tady na Zemi.

I ostatní, kteří z týmu zbyli, se začali pomalu zotavovat. Nebylo to lehké, ale nezbytné. Museli se postavit na nohy a čelit tomu všemu. Každý si nesl kus prohry v sobě samém. Každý si říkal, že kdyby udělal víc, možná by se to nikdy nestalo a všichni by byli stále tady. Nebylo to už však nic platné. Byly to jen přání vysílaná bolavými srdci do nebe.

Drkotali se celým prostorem železné chladné lodi až ke schodům, které vedly ven. Tony hleděl skrz zaslzené oči na betonovou zem, která se rozpínala pod koncem schodů. Kolem betonové plochy se zelenala tráva. Po stéblech se kutálely kapky noční rosy, která se zrcadlila pod září velkého úplňku.

Tonymu dával každý krok zabrat. Kolena jej bolely jako by měl už něco přes osmdesát let a svaly jej táhly jako by si právě dal pořádně do těla ve fitku. Kladl před sebe roztřesené nohy s velkým důrazem, aby mu noha náhodou nesjela a on se neskutálel. Trochu se toho obával, i když věděl, že by jej Steve nepustil.

V hlavě se mu toho honilo tolik. Přemýšlel nad tím, jestli je tu stále Petrova teta May, jestli tady Ned nebo třeba Pepper. Nebyl k ní už vázán žádným silným citovým poutem, ale stále s ní měl svou velkou část minulosti. Byla to i jeho dobrá kamarádka, tak chtěl vědět, jestli je v pořádku. Dále mu v hlavě běhala vzpomínka na to, jak se s Kapitánem porval. Z jedné strany k tomu měl pádný důvod a stojí si za tím, že to jak Steve bojoval za Buckyho je přes čáru, ale na stranu druhou toho litoval. I když by si to nepřiznal, tak do nějaké míry měl rád tu blonďatou horu valů. Považoval jej za svého přítele, a proto jej ten incident mrzel i po takové době.

„Tony!" ozvalo se.

Byl to melodický hlas. Znal ho, možná až moc dobře na to, aby tomu na poprvé uvěřil. Unaveně zvedl pohled z betonové země a pohlédl před sebe. Mlhavě viděl skupinu pár lidí. Tři ženy a tři muži. V davu však rozpoznal jednu, kterou by tu opravdu nečekal.

Jahodový odstín jejích blond vlasů by poznal kdekoliv. Dlouhé nohy halené v legínách a štíhlý trup zase ve velké šedivé mikině. Takhle ji moc nevídal. Vždy totiž na sobě měla jeden ze svých slušivých kostýmů a podpatky.

„Tony," kníkla znovu, když se se Stevem dostali blíž.

„Pepper?" otázal se chraplavým hlasem. Žena ihned přikývla a vrhla se k němu. Nevěděl, co tam dělá, ale byl za to vděčný. Potřeboval teď objetí od někoho, komu věří a kdo jej vyslechne se vším, co se stalo.