JEN PRO TEBE ...

Kapitola 1.

„Co bych si jen mohla přát víc? Fajn práce, stabilní plat, střecha nad hlavou a milující přítel. Šťastnější snad už být ani nemůžu." Odpovídala jsem svým dvěma největším kamarádkám. 

„No já ti nevím. Nějak se ti vytratilo to tvé veselé já, kterým jsi nás obdarovávala každý den" změřila si mě Sofie nevěřícím pohledem. Její delší blond vlasy se zavlnily v lehkém poryvu větru a její velké hnědé oči se protočily a vrátily zpět k ledovému drinku před ní. Své hubené a lehce vycvičené nohy si hodila ladným pohybem přes sebe a opřela se lehce naštvaně o opěradlo dřevěné lavice na které seděla.

„Nemyslím si, že je to až tak zlé, pokud jsi tak spokojená. Ovšem něco na tom je." zatvářila se vážně Elie, která si užívala vůni svého oblíbeného čaje. Musela jsem se zadívat na její čerstvě obarvené rudé vlasy. Tahle barva jí opravdu seděla dokonale k jejím hnědozeleným očím a tmavému obočí.

Když se na nás tři podívám, přijde mi až zvláštní, že se my tři bavíme. Každá jsme totiž úplně jiná. Sofie je štíhlá, vysoká, vysportovaná modelka, která by si mohla kolem prstu omotat kdejakého chlapa, ale několik let má přítele a dokonale jim to klape, takže mají všichni ostatní smůlu.

Elie je naopak silnější postavy, velmi nesmělá a snaží se vždy všem zavděčit, i když si to nezaslouží. Nikdy žádný vztah nezažila a někdy mi přijde, že jí to ani nijak neláká.

Jsou naprostý opak.

A já? Já jsem něco mezi nimi. Hubená bych se nenazvala, ale ani úplně při těle nejsem. Vztah sice mám, ale má to své vroubky.

Jediné, co nás tři spojuje je stejná škola, kterou jsme studovaly, šílená povaha, o kterou jsem postupem času trochu přišla a naše otázky na barvu spodního prádla pokaždé, když jsme se sešly. Ale zvláštním způsobem jsme si rozuměly.

„Můžeš mi vysvětlit, jak může být v pořádku mít přítele, který s tebou spí minimálně a nevšímá si tě Stello? Já to prostě nechápu." obořila se na mě Sofie.

„Milujeme se a jsme spolu šťastní. Co víc bych mohla chtít?" zesmutněla jsem a modré oči mě pálily jako čert, tak jsem se radši zadívala na své černé boty, které by nejraději utekli před tímto rozhovorem.

„Má doma zrzku a nešuká jí. Nepochopitelné!" usrkla si ze svého pití a bylo slyšet, jak si naštvaně odfrkla.

„Sofie neřešte to už. Pojďme radši mluvit o něčem jiném." snažila se Elie uklidnit situaci. „Co děti ve školce?" otočila se na mě a já jsem s námahou odlepila oči od bot.

Ani jsem nevnímala, co říkám. Musela jsem přemýšlet o slovech mé kamarádky a sama sebe přesvědčovat, že nemá pravdu.

Po už klidnějším rozhovoru jsme zaplatily a rozloučily se před naší oblíbenou čajovnou se Sofií. S Elie jsme se vydaly na opačnou stranu. Nějakou dobu bylo mezi mnou a Elie hrobové ticho.

„Víš, Sofie to nemyslí zle. Jen je z celé té situace nešťastná a neví, jak ti má pomoct." přerušila ticho uprostřed cesty. „Upřímně si dělám starosti i já. Dřív jsi byla veselá a dělala jsi námi spoustu šílených věcí. Pamatuješ, jak jsem po cestě ze školy pouštěly na ulici hudbu a tančily." podívala se zasněně na nebe. „Musím přiznat, že mi to chybí."